Jak čas pádí

Jak čas pádí

sobota 31. ledna 2015

Pohovor

Přátelé,
občas nemůžu v klidu spát. Tíží mě obavy z budoucnosti. Mám ještě 1,5 roku rodičovské před sebou, ale panikařím, co bude dál. Jak tady budu hledat práci? Dokážu to vůbec?

Co bych udělala, kdybych neměla strach

Tak předně.
Nebojím se některých věcí, se kterýma má hodně lidí potíže. Ale i tak mám fůru strachů, které mě děsně brzdí.

Nebojím se pavouků, doma je necháváme v poklidu vegetovat, neboť jsou pro štěstí. Vymetáme pouze před návštěvou (a ještě spíše domluvou než hrubým odsunem).
Nebojím se myší. Myšky bych měla klidně doma, ale můj muž by to těžce nesl (tedy, nesnesl by to vůbec).
Nebojím se dokonce ani vos. Flegmaticky jsem schopná je nalákat na trochu sirupu a odnést na prstě ven.
Nebojím se bouřky, úzkých prostor, tmy, ani výšek.
Nebojím se ani toho, že mé děti každou chvíli od někud spadnou. Padala jsem taky. Odřela jsem se taky. Bolelo to a přebolelo (než jsem se vdala).

Jak jsem si opět dala předsevzetí

Přátelé,
pozoruji kolem sebe čím dál častější úkaz - lidi si přestávájí dávat předsevzetí.

Také jsem si dlouhý čas nechtěla žádné dát.
Přišlo mi, že úkolů k plnění mám v bežném týdnu tolik, že už opravdu nemám kapacitu přibírat si do nich ještě další "Měla bych".

"Měla bych" znamená, že si myslíte, že dosud neděláte něco, co je správné, dospělé, nebo zkrátka nutné, abyste dosáhli něčeho, co je žádoucí. A že když se přimějete to dělat, tak konečně zažijete ten pocit, že jste správní, dospělí a už není možné, abyste toho žádoucího nedosáhli.

Potíž spočívá v tom, kdo to správné, dospělé a žádoucí stanovil. A tak se ptám. Byla jsem to já? Jasně, že já, odpovídám si napoprvé. Nikdo mi přece neříká, co mám dělat! Ale byla jsem to V HLOUBI DUŠE opravdu já? Nebo to jsou často jen zvnitřněná přání a představy někoho jiného? Nejsou ve skutečnosti MOJE, nýbrž vlastně JEJICH?

O pozornosti a okolí bodu (disclaimer No. 1)

Přátelé,
musím uvést jednu záležitost na pravou míru, aby do budoucna nevznikalo příliš mnoho nedorozumění.

I když budou některé mé příspěvky psané v obecném stylu ("člověk dělá" a nebo "vy děláte"), mám tím vždy na mysli "já dělám" a nebo "kdybyste bylo v mé kůži, měli byste tendenci dělat to a to").

Tudíž si to neberte osobně a vztáhněte na sebe právě tolik zkušeností, kolik se vám chce.

Dále obecné postřehy typu "sleduju, že se ve světě čím dál častěji děje to a to" míním tím, že je pozoruji JÁ.

Absolutně si nekladu za cíl, popisovat nějaké obecně platné jevy. Ba právě naopak. Absolutní pravdy jsou pro mě ten nejtěžší kalibr strnulosti, který si dokážu představit. Jevy popisuji vždy tou optikou, jak se mi jeví...

Úlevy z klobouku

Přátelé,
děláte dnes a denně něco, od čeho byste si opravdu rádi někdy odpočinuli?

Člověk, jakmile má děti, nejprve nějakou dobu hledá, jak by svůj režim zaběhnul, aby v něm panoval řád a srozumitelná pravidla. Slouží to nejen dětem, ale i jemu, aby ustál nápor dotazů a pokusů o vymezení hranic. 

A tak vytrvale učíme děti mýt si ruce před jídlem, dojídat jídlo, uklízet po sobě, chodit spát v určitý čas, až místy přehlédneme, že mezitím vyrostly a už nepotřebují tolik spánku, dokáží samy poznat, kdy se najedly dost a samy usoudí, jakou míru "kreativního" nepořádku si kolem sebe ponechají (ty naše ovšem mají o posledně jmenovaném diametrálně jinou představu než já :-)

A netýká se to jen života s dětmi. Jako dospělí jsme zrovna tak uzavření ve svých "ohrádkách" pravidel a nepřekročitelných zvyků. Ty nám sice zjednodušují život, protože nemusíme každodenně vymýšlet, co a jak budeme dělat, zároveň nám ale můžou sebrat velký kus radosti ze života a co je ještě horší, vzdalují nás od ostatních lidí (jelikož se na ně začneme koukat měřítkem svých pravidel).

pátek 30. ledna 2015

Čas, svoboda, spokojenost a strach

Přátelé, kamarádi.

Dost bylo úvodních a představovacích příspěvků, jedeme z kopce.
Jakmile jsem si odemkla vrátka do hlavy, začíná se na mě valit kvantum nezpracovaného materiálu. Bude potřeba se tím probrat.

Jednak tu máme poznatky z oblasti sebereflexe - aneb, jak já prožívám některé osobní situace.
Druhak příspěvky na téma vztahy - jak se v nich nezbláznit (například v mateřství) a tak vůbec.
A pak samozřejmě ještě tzv. spasitelský komplex, aneb jak zachránit celou širou společnost, kam až oko dohlédne. 

Buďte bez obav, nezůstanete ušetřeni ani jednoho :-)

O úprku z Facebooku

Přátelé,
nebudu nejspíš jediná, přestávám si vědět rady s Facebookem. Uvažuju, že bych ho vypnula, ovšem předtím napsala POSLEDNÍ STATUS, který by zněl asi takto: 

---
Milí přátelé. Pro samý Facebook se nemůžu dostat k tomu, co je pro mě důležité a co mám ráda. Rozhodla jsem se tedy udělat "řez" a opustit vás. Sice mě mrzí, že mi statusty nékterých z vás už nebudou rozšiřovat obzory (ano, opravdu to dělají), ale třeba přijdu na to, jak vám dát najevo "přímo", že mě zajímají vaše myšlenky a životy. 

Kdo jsem byla a kde je to zaváté?

Byly doby, kdy jsem milovala verše Holanovy. Kde jsou? Nepamatuju si ani jeden z nich. 
Četla jsem a psala, vždy na základě inspirace z knih. Chytla jsem "styl" autora a už to ze mě prýštilo.

Chtěla bych se k tomuto všemu vrátit, ale nemůžu přijít na to, jak s tím v Německu naložit.
Jsem Češka. Moje mysl žije v dlouhatánských rozvitých českých souvětích. Užívám si jemné jazykové nuance, které v němčině prostě nikdy cítit nebudu. A chybí mi to.

Někdy jsem proto nespravedlivá. Kňučím, že jsem ve zlaté kleci a chci pryč. I když se mi tady drtivou většinu dní žije opravdu příjemně. Někdy je mi úzko a cítím se hluboce osamělá. Není to nic divného. Proto jsem si povolila o tom mluvit. 

O vizáži blogu

Přátelé, blog nemá zatím "tvář". 
Ale není důvod k panice, takto určitě nebude vypadat věčně.

Zatím zápasím s obsahem, na formu dojde.
Musím si ještě nacvičit, jak vypadá srnka. Pak jí asi tak padesátkrát namaluju. A pak ji sem někam uplacíruju.

Do té doby prosím o estetickou trpělivost.
Děkuji,
Š.

Blog není deník

Přátelé,
původně jsem se domnívala, že když začnu psát blog, měla bych mít v úvodní otázce jasno. Měla jsem představu, že by MĚL být tématicky zaměřený.

Jenže mám ve svém světě těch témat nějak víc. Ovšem žádné z nich mi nepřišlo dostatečně hodnotné samo o sobě.

Předně mateřství. Je to pěkný otřes mé individuality. Nicméně mám úplně "běžné" děti. Na téma výchova již byly popsány stovky příruček a diskusních vláken a blogů. A stejně každý rodič začíná sám pěkně od začátku.

Pak vykořenění ze své vlasti. Zní to pateticky. Ale neuvědomila jsem si, jak jsou mé kořeny v Čechách hluboké, dokud jsem se nepřestěhovala do jiné země. Jenže tato zkušenost je nepřenosná. Můžu zahrnout na blog kulturní okénko, ale nevystačí to věčně.

Nebo vaření. Mám nápady, jak to pojmout. Akorát mě tak moc nefascinuje aranžovat a fotit jídlo, dokud z toho nevystydne.

Zkrátka, nedokázala jsem si vybrat jen jedno téma a toho se držet. To mi komplikovalo ten blog pořádně "spustit".

Co jsme zač

Přátelé,
Co jsme vůbec zač?

Já - (jakože) bloggerka

Přátelé,
Každý má v životě něco, čím se liší od druhých, co je pro něj typické a čím je jedinečný. Pátrám po těchto střípcích u ostatních lidí a připadám si jako v kaleidoskopu.

Mám ráda lidi a těší mě smal talk, to kraťoučké popovídání, ale prostě ho nestíhám zahájit včas. Tak dlouze se odhodlávám zeptat se na to, co mě zajímá, že nakonec jen společně mlčíme o počasí (a já se plaše usmívám). V němčině je to ještě zřetelnější. Děkuju všem, co se toho neleknou a začnou se mnou mluvit první :-)

Sama si připadám úplně obyčejná.

čtvrtek 29. ledna 2015

Proč psaní/hraní (aneb k čemu mi blog slouží)?

Člověk leckdy míní. Ale pak to kolikrát prostě nedopadne.
Neměla jsem nikdy potíž s náhledem na své projevy (i když se to mojí mamce nejspíš obvykle zrovna nezdálo :-)
S jejich korekcí to už bylo horší.
Vidím, co říkám. Ale mnohdy nechápu, proč. Co vlastně cítím, že mi "to" vyvolává takové reakce. 

Ale jak dny pádí, nějak se k tomu ne a ne dostat.

Dlouho mi chyběl papír a pero. Ony by ani tak nechyběly fyzicky, měla jsem je před sebou, ale skrzevá kmitání všeho druhu jsem nějak vytěsnila tu variantu světa, kdy si člověk jen tak sedne a píše si, co mu letí hlavou. Zkrátka jsem zapomněla, že to můžu udělat. Přestože to mi vždy pomáhalo - srovnat si myšlenky skrze inkoust. Zaznamenat je, než vyprchají. Takhle k stáru také než zapomenu, na co jsem právě přišla. 

O dokonalém a přehledném psaní

Když člověk (tedy já) začne psát blog, má nejprve touhu popsat všechny své myšlenky - neboť v určitých sebestředných chvílích jsem přesvědčená o tom, že všechny mé myšlenky skutečně stojí za zveřejnění (není to pravda). 
V zápětí vždy narazím na to, kde začít.

Ale k věci.
Mám ambice podívat se pod pokličku vlastním emocím (je jich hodně).

Ovšem, hrozně ráda bych to pojala nějak úhledně, strukturovaně a zkrátka dokonale. A to je ta potíž. 

Proč Srnka v SRN?

Před rokem a půl se nám udála velká životní změna. Zvedli jsme kotvy v ČR a přesunuli své těžiště životních zájmů (to je úřední definice) na sever do Německa. Do Hamburku. Tedy na venkov vedle Hamburku.

Tím se spustila lavina nových zážitků a zkušeností, z nichž se touto formou snažím zvolna vzpamatovávat. Škoda, že jsem si blog nezačala psát hned zkraje, řada dojmů by byla bezprostředních, ale holt mě to tehdá nějak nenapadlo.

Součástí nové etapy bylo totiž také kvantum pendlování, které bych ve zkratce popsala příměrem "Jdu na sever a jdu na jih."