Přátelé,
kombinace aprílového počasí, poklesu kojení v noci a byrokratického stresu má své dopady.
Nejraději bych seděla v houpací síti, usrkávala horkou polívku z hrnku a nikoho opravdu dlouho neslyšela. Zejména ne mé děti. Které se ovšem nedají přeslechnout.
Je to smutné, ale nevím co s tím.
Občas závidím svému muži možnost uprchnout na osm i více hodin do práce.
Vím, že tam chodí odpočívat.
Jinak si totiž nedokážu vysvětlit jeho ochotu vstát po změně času znovu za tmy a odjet tím vichrem na kole.
Když k tomu připočtu fakt, že můj muž bývá v práci první a sám ještě několik dlouhých hodin (jelikož ti nejsvědomitější přicházejí kolem půl desáté), je mi to jasné.
Představuju si, že tam mají jednu matracemi vypolstrovanou odhlučněnou místnost (pro úřady navrženou za účelem výroby zvukových nahrávek pro firemní tutoriály), kam chodí zaměstnanci kreativně přemýšlet. Rozumějte spát. Bez dětí.