Jak čas pádí

Jak čas pádí

úterý 31. března 2015

Dámani - aneb o roztomilých trpaslících

Přátelé,
kombinace aprílového počasí, poklesu kojení v noci a byrokratického stresu má své dopady.

Nejraději bych seděla v houpací síti, usrkávala horkou polívku z hrnku a nikoho opravdu dlouho neslyšela. Zejména ne mé děti. Které se ovšem nedají přeslechnout.

Je to smutné, ale nevím co s tím.
Občas závidím svému muži možnost uprchnout na osm i více hodin do práce.
Vím, že tam chodí odpočívat.
Jinak si totiž nedokážu vysvětlit jeho ochotu vstát po změně času znovu za tmy a odjet tím vichrem na kole.
Když k tomu připočtu fakt, že můj muž bývá v práci první a sám ještě několik dlouhých hodin (jelikož ti nejsvědomitější přicházejí kolem půl desáté), je mi to jasné.

Představuju si, že tam mají jednu matracemi vypolstrovanou odhlučněnou místnost (pro úřady navrženou za účelem výroby zvukových nahrávek pro firemní tutoriály), kam chodí zaměstnanci kreativně přemýšlet. Rozumějte spát. Bez dětí.

neděle 29. března 2015

21 týdnů / Podněty (epizoda 4.)

Přátelé,
Tento příspěvek bude krajně příjemný.

Když jsem přemýšlela, co mě pálí, jedním z dalších bodů bylo to, že někdy mi už mateřská intelektuálně nestačí.

Byl to ale vlastně jen takový povzdech, který mě vlastně ve skutečnosti moc netrápí, protože jak říká babička Hanáková (Taková normální rodinka) "ale děti moje, to přece není vůbec žádný problém".

Je to zcela prosté: Cestou z nudy je, ZAJISTIT SI PODNĚTY.

pátek 27. března 2015

O kreativních dětech

Přátelé,

Na základě jedné diskuze pod příspěvkem z Alinčina blogu, kterou momentálně sleduji, a článku, který zčásti přeložila Bára na Šťastném blogu, jsem začla uvažovat, co máme všechno doma nastaveno "jinak" než to mají mí rodiče (respektive co jsem na rozdíl od nich klidně ochotná dětem tolerovat). 

Zjevně se lišíme v přístupu k tomu, jak se mají (a mohou) využívat některé věci a nástroje.
Zda tak, jak byly zamýšleny, a nebo tak, jak si to vymyslíme sami.

Například:
Zda gumový zvon na odpad může sloužit jako pochodeň.
Zda talíř může reprezentovat volant.
Zda se může šplhat po řetězu, na němž je zavěšená houpačka.
Nebo zda děti mohou dělat to, co zatím neumí (třeba stříhat velkýma nůžkama) a nebo to dělat nesmí, dokud to nebudou umět...

Měla bych sklon tento rozpor zobecnit na celou "naší" a "jejich" generaci, proto tuto tezi nejprve podrobíme úvaze.

21 týdnů / Odvaha (epizoda 3.)

Přátelé,

Když jsme si tak hezky teoreticky rozebrali, jaký je původ a účel strachu, vrátím se opět do seriálu 21 týdnů.

Už jsem vám popisovala, jaký mám vztah k chroustům.
Ovšem to není momentálně zrovna to, co by mi komplikovalo život tady.
Co mi ho trochu komplikuje, je moje malá dušička (s bujnou fantazií Amélie z Montmartru), která mě křečovitě drží, když mám čelit nějaké neznámé situaci:

Jít do obchodu, kde jsem nikdy nebyla.
Někoho se na něco (německy) zeptat.
Telefonovat na úřad.
Objednat se/děti/muže k doktorovi.
Začít mluvit s člověkem, se kterým jsem nikdy (kromě pozdravu) nemluvila.

Přesto, že mi tyto záležitosti přivolávají žaludeční neurózu, musím se hlasitě pochválit, protože jsem v nich díky pobytu zde udělala velký pokrok (a tak běžným smrtelníkům nejspíš vůbec nepřipadám vyplašená a nenapadlo by je, že se chystám vzít v příští minutě do zaječích):

Proč má člověk strach?

Přátelé, 
Dnes z toho, co mě pálí, rozebereme Strach.
O strachu bych mohla napsat samostatnou knihu. 
Obavy a úzkost jsou totiž mými dlouholetými garde (možná, že to bylo z pohádky O Plašmuškovi zřejmé).

Ale vezmeme si to po pořádku. 
Proč vlastně vzniká strach?

čtvrtek 26. března 2015

O plašmuškovi

Přátelé,

Dnes vám povím pohádku o Plašmuškovi.

To byla jednou jedna malá dušička. Bydlela u jedné holčičky, které budeme říkat třeba Srnka (protože její panenky v očích, byly často zrovna tak široké). Kde vám u ní přesně bydlela, jestli v hlavě nebo v žaludku, to nevím, to mi Plašmuška nikdy neřekl.

Já myslím, že to bylo to takhle.

středa 25. března 2015

21 týdnů / Jazyk (epizoda 2.)

Přátelé,

Sice jsme si v minulém díle rozebrali, o čem ta má touha po lidech vlastně je, ale když člověk nežije na samotě u lesa (a nebo ve velkoměstě), milý a vlídný základní kontakt s lidmi je cenná nutnost.

Jsou lidé, kteří se bez druhých celkem dobře obejdou. Nákupy řeší přes internet (nebo jednou týdně v supermarketu) a jinak vydrží obrovskou část dne sami doma s nikým nepromluvit, což si zpestřují výletem do liduprázdné přírody. Přátelé, ačkoliv nad tím upřímně žasnu, není to můj případ.

Proto je potřeba postavit se čelem k následující skutečnosti:

Když chci NAVAZOVAT KONTAKTY v Německu, potřebuju NĚMČINU.

Tak tedy, k Ivanovi (a Vladimírovi) zády, k lesu (a Hamburku) čelem. Jak to můžu provést?

Epizoda Lidi - antiteze

Přátelé,

Jak už to tak bývá, člověk vystaví příspěvek, a uvědomí si, že něco důležitého neřekl. Nebo si sám zpochybní to, co právě napsal. 

Na každou situaci i přístup se dá totiž pohlédnout z více úhlů.
Naštěstí, od toho tu máme druhé strany mince, protiklady, antiteze a podobné rovnovážné mechanismy.

Nejinak tomu bude zde (doufejme ne u všech epizod seriálu 21 týdnů, ale přinejmenším u Lidí ano).

Takže:

Odhalila jsem, že mi chybí kontakt s lidmi.
A vymyslela jsem několik nápadů, jak si ho můžu dopřát.

Ale.
Při hlubším rozboru jsem zjistila, že né každá z těch variant plní moje potřeby stejně dobře.

Takže jdeme o krok dál.
Co přesně se skrývá pod potřebou "lidí"?

21 týdnů / Lidi (epizoda 1.)

Přátelé,

Dnes začneme s jednotlivými epizodami ze slibovaného seriálu 21 týdnů.

Kdo nevíte - Seriál 21 týdnů - je to takový můj pokus, udělat v tomto období něco, co mi pomůže naplnit některé mé potřeby a pociťovaný deficit v určitých oblastech (abych si vám tady na ně jen stále jalově nestěžovala).

Kdo jste ještě nečetl, které potřeby to byly (a cítíte, že bez toho byste nebyli celí), můžete se obrátit sem.

Čili, jako první zatočíme s tím mým věčným steskem.
Nejdřív ho trošku shodíme (abychom si ujasnili, že mě vlastně nemá co trápit), pak ho zase rehabilitujeme (že mě ale přesto může trápit) a pak mu zkusíme pomoct.

pondělí 23. března 2015

Co mě pálí?

Přátelé, 
konečně se snad dostaneme k tomu, co já vlastně pořád řeším (nebo v budoucnu řešit chci).

Neboli, co bude obsahem jednotlivých epizod seriálu 21 týdnů?

Já jsem si vám totiž docela dlouho myslela, že lze postupně zaběhnout svůj život do takového stereotypu, až úplně přestane generovat problémy a stresující minutky a začne prostě jen hladce běžet. A ponese ovoce. Ale ukázalo se to jako pěkná koňská úvaha.

Život jaksi nemá ve zvyku naklást sumu překážek a když je zdoláte, tak už vás nechá "a žili šťastně až do smrti". Pančto překážky vám "život" neklade, ale jsou jeho přirozenou součástí, a jejich překonávání zase součástí vašeho růstu a vývoje.

Snad už jsem si to opravdu uvědomila a můžu je tedy průběžně odhalovat, zdolávat a radovat se z toho. A pak zase nacházet nové a z toho propadat trudomyslnosti :-)

Čili. Jaké věci mě to v životě pálí a co mi vlastně chybí?

O vměšování do dětských sporů

Přátelé,
Dnes se zamyslíme nad tím, zda a jak se vměšovat dětem do jejich konfliktů.

Na základě přístupu "pověz, co vidíš" jsem se začala pozorněji dívat, proč vzniká u nás doma mezi dětmi tolik rozlad (lidově řečeno, proč na sebe řvou jako koně).

Ono to totiž nevzniká samo od sebe. Naše děti se mají v zásadě rády, baví je si spolu hrát a řekla bych, že na sebe ani nějak dramaticky nežárlí (respektive tuto fázi již hustě absolvovaly). Ale někdy prostě chce každý něco jiného. Často se to zbytečně vyeskaluje, v důsledku toho, že se na ně úplně nesoustředím a včas si nevšimnu, co kdo ve skutečnosti potřebuje.

sobota 21. března 2015

21 týdnů, během nichž zkusím něco nového (něco starého a něco modrého)

Přátelé,
To byl jen žert, s tím modrým...
Já se už vdávat neplánuju, na to jsou v mém okolí jiní adepti... (Že? Ať si to laskavě vezme osobně každý, koho se to týká...).

Rozhodla jsem se využít tu dobu, co mi zhruba ještě zbývá na mateřské.

Nikoliv na pláč a zbytečné obavy z budoucnosti.
Ani na nalezení ideálního komplexního řešení, které mi pak bude vyhovovat do konce života (ano, je to absolutní nesmysl. A přesto o něm občas sním - kdo zná Stopařova průvodce po galaxii, porozumí, že hledám svých 42).

Hodlám dělat prostě něco zajímavějšího než se pořád něčím trápit. Rozhodla jsem se tedy krok po kroku (a někdy naráz) zkusit řešit jednotlivé oblasti, které mě "pálí".

Blogy Čechů v cizině

Přátelé,
Tak jsme se dnes viděli (po několika týdnech) s českou komunitou v Hamburku. Je to maličká skupinka, vesměs rodičů podobně starých dětí. Mám to fakt ráda. Vůbec nic je nespojuje, kromě toho, že mluví (někteří už po letech zde poněkud lámaně) česky. A o to právě jde. Člověk si prostě poklábosí a má společné kulturní východisko (ví, co je pomlázka, zná české večerníčky, české písničky, ví, že na vánoce bývá kapr) a nezáleží už na tom, zda to dál dodržuje (obvykle ne). Jsou to všechno vstřícní rodiče, se kterými se scházíme poměrně často, vymýšlíme si pro to příležitosti a s některými se navštěvujeme i doma, zaplať pánbu za ně.

pátek 20. března 2015

Lekce smlouvání (aneb jak mě potěšit?)

Přátelé,
Možná si pamatujete naše losování úlev z klobouku.

Přišlo jaro, takže jsme mohli vrátit kartičku "lakování nehtů", což naše Sýkorka nesmírně ocenila.

Nicméně, ta pravděpodobnost...!
Za celé tři dny, co tam ta kartička je, se jí nepodařilo nehty vylosovat.

Dnes už z toho začala být opravdu hluboce rozčarovaná. A tak jsem přemýšlela, zda mám setrvat v lekci typu "vydrž" (aneb člověk nedostane vždy okamžitě to, co si přeje) a nebo jí trochu pomoct.

čtvrtek 19. března 2015

Druhé dítě u nás na návštěvě

Přátelé,

Tak tentokrát to stálo za to.
Možná si vybavujete, jak jsem se před první návštěvou německého dítěte u nás stresovala. A jak to nakonec dopadlo poněkud divoce.

Tentokrát jsem se nestresovala vůbec, jelikož jsem na to neměla kdy.
Celý den plný program.
Pak jednou zamést kuchyň a šup, už jsem šla obě děti vyzvednout ze školky.

Jak se doma uklízí (skoro) samo

Přátelé,

Dnes si probereme další ochranné opatření "jak se nezbláznit na mateřské".

Je fajn být supermatka - na jeden den v měsíci (před návštěvou). Mít naklizeno, uvařeno, vypráno a být u toho jako sluníčko.
Ale častějc to prostě nejde.

Tedy mě to nejde.
A ani nechci, aby mi to šlo. Páč to, přátelé, nepovažuju za normální.

Ve skutečnosti, jakmile mám po návštěvě, je sice ještě jeden den "setrvačně" uklizeno, ale já jsem sedřená, mračím se a většinu dne sedím vyčerpaně někde v koutě a s nikým se nebavím :-)

Je jasné, že úplně bez úklidu by to také jaksi nebylo ono. Toto období mám již ze své puberty za sebou a nemám už touhu v něm pokračovat, ani kdyby mi to všichni tolerovali :-)

Nicméně, jelikož se snažím žít "přiměřeně", převzala jsem několik zásad, jak domácnost "lehce" udržovat v obstojném stavu:

středa 18. března 2015

Marcipánový rohlíček

Přátelé,
Určitě to také někdy míváte.

Pocit, že se na vás valí dlouhatánský seznam úkolů, nevíte, co dřív, čím začít a jak to všechno stihnout.

To by nebylo ani tak divné, většině z nás se toho nejspíš někdy nakupí...

Ale teď si představte, že máte tento pocit v okamžiku, kdy si jaksi přitom na žádný opravdový úkol nemůžete vzpomenout.

Jídlo - uvařeno.
Byt - (převážně) uklizeno.
Dítě - spí.
Rutina - ošéfovaná.

Nic, co by se mělo nezbytně udělat teď.
Ale přesto sedím "jako na trní" a mám hlavu plnou budoucích vzdálených a (samozřejmě) OBROVSKÝCH "to do" položek.

úterý 17. března 2015

O labradorech a goldenech (aneb zase to jídlo)

Přátelé,

Jen, aby nevznikla mejlka.
Chtěla bych malinko doplnit svou předchozí zpověď Proč jsem přestala řešit jídlo.

To, že jsem ukončila své stravovací pokusy, zdaleka neznamená, že mě jídlo již nezajímá nebo se nedejbože stanu breathariánem (kluci a děvčata z této party mi pošťouchnutí prominou, já vím, že pro to mají také své důvody).

Jsem a zůstanu nejspíš navždy labradorem.
Už jsem vám rozdělovala svět na labrouše a goldeny? Ne? 
To by vám určitě scházelo. Tak jdeme na to.

Lidi se dělí na labradory (labíky, labrouše) a zlaté retrívry (též zlaťáky neboli goldeny).
A pak ještě na kočky (o těch ale nic nevím, takže je přeskočičíme).

sobota 14. března 2015

Milí čtenáři z řad mužů...

Přátelé,
Něco vám musím prozdradit.

Můj muž tento blog (moc) nečte.
Ale včera se překonal, jelikož na něm řešil nějaký technický problém.

Tak si u toho zasoutěžil.
Přečetl 25 (!) příspěvků.

Nejvíce se mu líbil příspěvek "O spánku".
Pravil, že si myslí, že je nejsrozumitelnější a že ho dokonce i pochopil. :-)

To mě přivedlo k zamyšlení.

pátek 13. března 2015

Co mě naučily děti (část 2.)

Přátelé,
Jen pokračujeme v sebereflexi, co jsem ve výchově přehodnotila od dob prvního dítěte do současné sourozenecké konstelace.

Co mě naučily děti (část 1.)

Přátelé,
Dnes to bude o rodičovské sebereflexi.
Množí se totiž články (respektive google mi je fikaně předkládá) o chybách různých výchovných stylů.
Tak si to projdeme, co jsme napáchali.
K tomu se výtečně hodí tento článek. Doporučuji všem rodičům, kteří mají o sobě občas pochybnosti.

Ale teď seriózně.
Jak jsem "vedla" výchovu napoprvé a z čeho jsem už napodruhé "vyrostla"?

O dělení lidí (a dualitě)

Přátelé,

V návaznosti na předchozí článek Pro a proti budeme dnes (chvíli) dělit lidi.

Toto je naprosto nezbytné, když chcete dát kupříkladu dohromady vyvážený tým, který nebude jen sedět a plkat, ale také prakticky něco udělá.

A nebo, když se zamýšlíte nad tím, jaké jsou vaše reálné možnosti při dosahování vašich (tedy, mých) nereálných představ (jsou malé).

Čili.
Existují tzv. "nahazovači" (též iniciátoři nebo kreativci), kteří mají schopnost sršet nápady. Obvykle se už pak neradi zabývají tím, jak by se ty nápady daly prakticky realizovat. Myslím, že jednu takovou osobu znám... Od toho jsou tu tedy tzv. "rozvíječi" a "dotahovači". Ti by zase sami na nic nepřišli, ale když už to leží na stole, dokáží zařídit, aby nápad neskončil v šuplíku.

čtvrtek 12. března 2015

O disciplíně

Přátelé,
Ještě jsem k příspěvku Rodičovská schůzka zapomněla poznamenat jednu věc.

Že samozřejmě poté, co vedení školky důkladně vysvětlí, co, jak a proč je naplánováno a proč požadují některé věci, a zodpoví všechny dotazy (rodiče jsou zvyklí je opravdu klást a ptát se na vše, co není jasné, nikoliv zaraženě mlčet), tak všichni rodiče zkrátka tyto prosby akceptují a splní.

Když se řekne, že musíme do pátku odevzdat vyplněný formulář ohledně případných stravovacích omezení, alergií, a (ne)zkušeností se spaním na palandě, tak ho prostě všichni odevzdají (výjimku tvoří ti, kdo nebyli na třídní schůzce - zanedbatelné procento - ovšem ti podle mě dostali formulář hned následující ráno ve školce a odevzdají ho taky). 

Protože chápou, že ohledně stravovacích omezení se musí zařídit jídelna na zájezdu (která je bez mrknutí oka schopná vařit vegetariánsky, bez lepku, bez laktózy i s vyloučením potravin, nekonzumovaných z náboženských důvodů...).
A podle zkušeností s palandou se musí rozvrhnout obsazení pokojů a postelí.

Rodičovská schůzka

Přátelé,
Mám nový kulturní šok.

Školka, kam chodí naše Sýkorka, se chystá na třídenní zájezd. Na toto téma byla svolána rodičovská schůzka.

Za dobu, co tu jsme, už jsem si zvykla na vstřícný přístup "vychovatelek", na vysvětlování všeho, na to, že nějak automaticky všichni vnímají, že máme jako cizinci ztíženou situaci.

Ale dosud jsem si nezvykla na jejich (řekla bych silné) úzkosti.

Představuju si, že u nás v Čechách by podobná schůzka probíhala asi tak, že by se sdělilo, kdy se jede a kam a kolik to bude stát (ale neměla jsem osobní čest, tak mě když tak opravte).

středa 11. března 2015

Pro a proti (aneb o vahách)

Přátelé,
Dnes bych se ráda podělila o své drobet odlišné vnímání některých tezí.

Sleduju, že ve společnosti (tedy vždy v její určité skupině) převládají určité společné představy.

Například:
Že žít déle je lepší než žít kratší dobu.
Že být hubený je lepší než být tlustý.
Že mít dobře placenou práci je lepší než méně placenou.

Nesou se společností, jakoby to byly zobecněné sdružené zkušenosti jednotlivců. Ale jsou opravdu?

Nebo je to jen reklamní sdělení a mediální smršť?
Protože lidi pak snědí víc léků.
Zkonzumují více hubnoucích přípravků, knih o dietě, hodin cvičení.
Obětují víc času, peněz i energie, aby si tu "lepší" práci udrželi.

Nejsem příznivcem konspiračních teorií.
Myslím, že trh je nedokonalým, ale živoucím "organismem", který se chová jako améba a přizpůsobuje se (akorát se zpožděním) tomu, co lidé chtějí. Jenom lidé chtějí neustále to, co jim právě schází (a to se zase každou chvíli mění podle vlivů, kterým jsou vystaveni).

O strachu, že se něco stane

Přátelé,
Někdy jsou chvíle, kdy mě přepadne strach.
Není to běžná každodenní obava, že nestihnu to, co jsem si naplánovala.

Je to silný, do hloubky prostupující, svírající strach.
Že se NĚCO stane.
Není to zcela konkrétní.

Například: že SE přijde na to, že jsme měli po přestěhování sem NĚCO NĚKDE nahlásit (hlásili jsme toho sice asi tak osmnáct, ale co když jsme měli hlásit devatenáct?) a NĚKDO nás kvůli tomu bude popotahovat, případně nám napaří likvidační pokutu... Bojím se, že jsme si nezjistili VŠECHNO a neudělali VŠECHNO, co jsme udělat měli.
Chápete? Že jsme měli vědět VŠECHNO, když jsme přišli do jiné země...!

úterý 10. března 2015

Jsem "želva" aneb o dojímání

Přátelé,
Pořád mi visí v hlavě jedna otázka.
Co dělá lidi lidmi?
Kdo patříte k "želvám", které také dojmou silné příběhy jako mě, určitě vás tento nenechá chladnými.

Vždycky jsem patřila k ženským, které v kině u dojáku reagují přesně tak, jak režisér filmu zamýšlel (a proto jsem na ně také ráda šla :-). Od okamžiku, co jsem maminkou je to se mnou ale ještě podstatně horší.

Brečím, když čtu dětem pohádky, které mi v dětství četla maminka.
Se všemi pohádkovými postavami, které se ocitnou v nesnázích, hluboce soucítím. Ztotožňuji se předpisově s "princeznami" (a utlačovanými sirotky, vyhnanými děvčátky, uvězněnými postavičkami) a přeju si, aby na ty zlé macechy a ježibaby vyzrály, aby překonali nepřízeň osudu a "vše se v dobré obrátilo".

Jsem idealista? Nebo je touha po dobrém konci v lidském příběhu nějak archetypálně vnořena?

Mám v plánu si přečíst dvě knihy o výkladu pohádek. Myslím, že budou celé o mně. A o všech z vás, kdo to cítíte stejně.

Proč jsem přestala "řešit" jídlo?

Přátelé,

Dnešní post od Báry ze Šťastného blogu mě inspiroval, abych dokončila jeden ze svých rozepsaných příspěvků. Bára to dokáže popsat stručněji a výstižněji, ale co už :-)

Ráda bych vám popsala, jak jsem skončila s paleem, zelenými potravinami, kyselino-zásadotvorným duetem (a celým stresem ohledně jídla).

Jela jsem tři měsíce program Whole 30 podle knihy Jídlo na prvním místě. Zřejmě jste již na tento "bestseller" narazli. Nový pohled na jídlo. Převratné skutečnosti. Když překousnete styl "americké příručky", kde vám vše zopakují pětkrát, nedokážete se ubránit tomu, aby vám to nezačalo vrtat hlavou. Ta knížka vypadá, že má všechno dokonale promyšlené. Proč to dosud bylo všechno špatně. Docvaknou vám některé souvislosti, které "moderní medicína" nedokáže uspokojivě vysvětlit. Knížka dokonce působí "benevolentně" ve svých omezeních. Dává vám prostor. Neděsí vás nekonečnem změn před vámi. Whole 30 je test na omezenou dobu. Navíc je variabilní podle vašich preferencí. To zvládne každý.