O žvýkačkách Brooklyn

Přátelé,

Musím vám nutně pověďet jednu historku.

Kdysi dávno ve východním bloku žila jedna malá holčička. Mlsná byla. Hrozně ráda by si na každém nákupu s maminkou vybrala spoustu dobrot, ale maminka nechtěla dovolit - leda jednu. A tak holčička po jedné zkoušela různé, až dorostla do věku žvýkaček. Bylo na výběr pár druhů, které připadaly v úvahu: jahodové Pedro s obrázkem, jahodové plátky a spírmint/dablmint a džusyfrut.

Jenže jednou jela holčička do Prahy a její babička po ni měla překvapení. Úplně neznámé žvýkačky Brooklyn v krásném žlutém obalu s obrázkem řetězového mostu. Žvýkačky byly dvakrát tak tlusté než jahodové plátkové, famózní chuti, ale co víc - plátek se dal ohýbat! Nelámal se a nedrobil, člověk nemusel nejdřív minutu kousat než se drobky spojily v hmotu. Dvakrát žvýknul a hned mohl dělat bubliny!!

Vidíte je úplně před sebou?

Prostě jasná volba.

Brooklyn!

Jak prožívat radost - aneb o kompotu

Přátelé,

Já bych si strašně přála takovou jednoduchou věc: užívat si svět.

Každý den.

Tak jako děti. Když jim teda člověk nestojí v cestě.

Čtu několik blogů.

I těch, co jsou zamýšlené jako "zápisky radostných okamžiků".

Jsou paradoxní.

Obsahují střípky radosti. A pak střepy toho, jak to OBVYKLE s tou radostí nějak neklape.

Jsou čtené, jelikož rezonují se spoustou lidí.

O nenechavém čumákovi

Přátelé,

Dnes vám povím podobenství o nenechavém čumákovi.

Byl jeden pes, dobře vychovaný byl a měl své pány rád.

Nutno ovšem konstatovat, že pán i panička byli tak nějak víc zabraní do své vážné práce.

Každé ráno, když pejska vyvenčili, vrátili se domů, usedli k počítači a pracovali.

Pes se jal třídit dojmy v psím košíku. Vzpomínal a hloubal, co zajímavého venku zažil, až mu z toho povalování přišla dlouhá chvíle.

A tak vstal a nenápadně se přimotal k pánovi.

Trošku do něj šťouchnu, řekl si. Ale pán mu hned zase nařídil "místo" a věnoval se dál své práci.

Pes odkráčel do košíku a chvíli v klidu ležel.

Ale za okamžik mu ta chvíle byla ještě delší.

Věděl, že když bude dělat tiché záškodnické akce (jako ohryzávání košíku), tak si toho někdo všimne až časem, načež mu vynadá, případně dostane zaracha. A to by fakt nerad, tvrdnout tady v pokoji celý den.

A tak se tiše zdvihl a došel šťouchnout do paničky.

Jak přežít záchvat vzteku a zachovat svou důstojnost

Přátelé,

Všechno zpátky, ten vlak jede do Kolína.

Své ideály z předchozího příspěvku (kde jsem došla k tomu, že bych přece prostě jen mohla počkat s nabízením jídla mému chlapečkovi, až podle toho, o co si sám řekne, abych tím předešla zbytečnému rozčilování) beru zpět.

Nefungují.

Jak vysvětlit dítěti, co člověk potřebuje

Přátelé,

Tento zážitek snad ani není kulturně podmíněný, možná jen generačně. A nebo úplně individuálně.

Nedávno jsem na hřišti opět měla tu čest s dítkem, které bylo vychováno k asertivitě. Vypujčilo si od nás lžičku na nabírání písku. My jsme se ovšem právě chystali k odchodu. 

Zeptala jsem se, jestli nám může lžičku vrátit.

Dítě řeklo, proč? 

Vysvětlila jsem, že vyrážíme domů. 

Dítě na to, že ji ale bude ještě potřebovat. 

"Jak dlouho?" opáčila jsem. 

Prý deset. 

Říkám: "Deset minut je na nás moc dlouho, to už potřebujeme jít domů. Ale dvě minuty Ti ji ještě můžeme nechat." 

Dítě souhlasilo, zamíchalo dvakrát své pískové těsto a lžičku nám vrátilo.

Ideální model výchovy vzorem

Přátelé,

Tento příspěvek jsem původně napsala na začátku dubna, kdy jsem Nevýchovu ještě nepotkala a neměla o ní většího šajna. Nicméně z velké části se na mých názorech, v něm vyjádřených, nic nezměnilo ani poté, co intenzivně sleduji kurzová videa, takže publikuji.