Přátelé,
Už dobré dva týdny se v ledničce dívám na opomenutý balkánský sýr.
A taky zapomínám v obchodě kupovat rajčata.
Pomalu mi dochází, že to znamená jedinou věc.
Už si letos nedám šopák.
Je totiž moc studenej.
Fascinujou mě lidi, kteří jsou ve stavu živit se salátama i v těch chladných dvou třetinách roku. Ale nepatřím mezi ně.
Jediné dvě výjimky tvoří salát s mrkví a mandlovým máslem a pak salát waldorf (s jablkama, hroznama a lískovýma oříškama).
To ale nevadí.
Nastává fáze hrušek, kapusty a jedlých kaštanů.
A za posledních 5 dní jsem ochutnala 3 druhy dýňové polévky.
Někdo by z toho nemusel být tak na větvi.
Ale labradoři jako já prostě prožívají rok skrz jídlo.
A oranžová na talíři je skoro tak fajn jako oranžová sukně.
Připadá mi zajímavé, že dokud svítí slunce, člověk si vůbec neumí představit, co mu vlastně zase během podzimu vyvolá ty splíny. Vždyť je to krása. Malířská paleta.
Minulý týden jsem to ale pochopila.
Bylo pošmourno.
Obloha je bílá, listí už nezáří, ale vypadá jako by prostě jenom uvadalo.
Stromy si nešeptaj, jen se choulej a stahujou do sebe.
Stejně jako lidi.
Chodí v kapucích, nevidí si do očí a skoro se nesmějou.
Ono to má, přátelé, taky svůj význam.
Ale čekala jsem ho pozdějc.
Můj telefon ukazuje, že je zataženo (okno už, přátelé, nemá o počasí dostatečný přehled...). Dělá to tak naturalisticky, že ho vůbec nemám chuť zapínat.
A tak jsem si řekla "NE".
Co se tady mám furt mračit? Navařit kotel chilli con carne, šup mezi lidi a nahodit úsměv. A výsledek? Brzy povím. Tohle je jen tak narychlovku.
Jak prožíváte nástup podzimu vy?
Díky,
Š.
