Jak jsem se vzepřela v Baumtestu

Přátelé,

Ani vám nevím, jak to přišlo.

Ale najednou tak držím v ruce pastelku a maluju strom...

Ani nad tím nijak zvlášť neuvažuju a hle.

Možná vám na tom nepřipadá celkem nic zvláštního.

A tak mi dovolte krátký úvod (laskavý čtenář promine, i když bude delší :-)

Moji (báječní) rodiče (to nebyl med kolem pusy, nečtou to tu :-))) mají tu zvláštnost, že jsou profesí psychologové (!). Oba.

To (ač by to tak někomu nemuselo připadat) je pro dítě (zejména jedináčka) nevýslovně vzácný dar...
;-)

Má to ale i své (drobné) nevýhody. Nic velkého. Samé maličkosti.

Například pozornost psychologické obce.

Řada mých projevů jako dítěte byla hodnocena bedlivěji než bylo (podle mě) nutné. 

S lehkým závanem obav, zda se nezvrtnou v nějaký PROBLÉM.

Protože co potom, žáno?

Víte co by hrozilo?

Třeba by si toho někdo všimnul. A něco si POMYSLEL!

Nebo se k tomu nedejbože VYJÁDŘIL :-)).

Totiž, když máte obyčejné dítě, tak vám do jeho výchovy mluví tak maximálně vaši rodiče, vaši tcháni a vaše starší sestra, která měla děti dřív než vy.

Když jste ale dítě psychologů, hrozí vám komentáře od libovolného kolegy libovolného z rodičů. Ponejvíce na každoročních profesních setkáních psychologů, jakož i v momentech, kdy jdete pouze za svého rodiče odevzdat do jeho práce neschopenku. Hrozí vám, že se vás někdo zeptá "tak jak se daří?"

A z vaší odpovědi si něco VYVODÍ...! :-)

A pak se zeptá rodičů, jestli to nějak ŘEŠÍ...?

Zvláště proto, aby se zamysleli, zda náhodou něco nepřehlédli..

Tomu, uznejte, se musí včas předejít.

Naši to nedělali rádi, zvláště maminka ne, ale občas prostě pocítili nutkání zasvětit mne do některého z psychologických testů, čistě pro případ, že bych se s nimi náhodou setkala v realitě. Aby mi tam náhodou nevyšla nějaká odchylka, že?

Protože do mých odchylek nikomu nic není...

A tak jsem se také jednoho dne propracovala k návštěvě ped-psych poradny pro pomoc při výběru povolání (aneb ke školní psycholožce). Nebylo to z mé vůle, museli jsme tam všichni.

Hle - co nám psycholožka nezadala - Baumtest.

Kdo neznáte..., ale myslím, že všichni znají.

Kreslení stromu vypovídá skoro o VŠEM ve vaší povaze, vašich vztazích a vaší hlavě.

A jestli tomu nevěříte, tak jste toho o Baumtestu nenastudovali dost. ;-))

Protože byl můj strom (správně hádáte) naprosto vzorový, nevypovídal o mně zhola nic). Psycholožka konstatovala, že si můžu vybrat jakékoliv povolání usoudím, protože nemám k ničemu zvláštní sklony. :-))). (Přitom ba jo, měla jsem sklon k psychologii, ale bohužel ho neodhalila, a tak jsem tuto dráhu nějak opominula. Chyba chyba, mohla jsem předávat stromy i svým dětem. :-).

Z nějakého důvodu jsem ovšem následně byla roky rokoucí přesvědčena, že když znám "správnou odpověď" u stromu (ač ten test je koncipován tak, že by neměl žádnou takovou evokovat...), tak se mi nemůže v životě nic špatného přihodit. Protože můj strom má přece všechno, jak má mít :-).

Akorát že se jaksi nepočítalo s tím, že už to není strom MŮJ, ale spíše strom továrny na výrobu předtištěných rozhodnutí ve vašem životě. Jsou vždy správná a proto nikdy nepasují na žádnou situaci :-).

Přátelé, a pak nastal ten zlom.

Přestěhovali jsme se sem.

A jak jsem se tu tak snažila adaptovat, jednoho dne jsem si vzpomněla na jistý film (kdo ho pozná, má u mě knihu o Marťánkovi), v němž tatínek dcerku rád vodil do lesa a vyprávěl jí o stromech. Každý prý má někde strom, co je jako on. Až ho uvidí, tak ho pozná (když ale ví, že ho má hledat, podotýkám já). Ten strom bude jako jeho duše.

Připadalo mi to úsměvné a filmově naivní.

Dokud mi nedošlo, že já tu kolem takového chodím třikrát týdně.

Koukněte.

Vypadá jako jeden.

Ale není jeden. Pouze se tak chová.

Přesně jako já.

Dva silné kmeny, dva díly téhož. Jeden prorůstá kořenama až do Čech a druhý roste zvolna tady do nebe. Jeden bez druhého nejde.

(Jasně, řeknete si, spousta lidí přece vycestovala z rodné země a nebo se zas vrátili a nic se jim nestalo... Já to taky nikomu neberu. Ale mě taková pohádka pomáhá, tak mi ji nechte, jo? :-) Copak to není paráda, jak dva tvoří jeden celek? A vzájemně se doplňují, aniž by se omezovali...

Ovšem jaký sarkasmus - když jsem ho našla (a začla si konečně připadat trochu ukotvená), někdo usoudil, že ta díra, kterou má jeden z kmenů ve svém nitru, je nebezpečná a kvůli ní celý strom hrozí zřícením.

Proto je na fotce už oplocený.

(Nikdy by mě nenapadlo ho fotit, dokud to vypadalo, že tam vydrží na věky.)

Jak malé rozhodnutí stačí, že? Plot. Ortel. Schluss, Ende.

Zkáceli ho a už tam nestojí.

Zasáhlo mě to.

Ale ty rozřezané kusy kmene, které se tam válí již několik týdnů, aniž by je někdo řešil, snad ještě mnohem víc. Připadá mi to, jako obcházet otevřenou márnici, kde leží vaše srdce, studené a tiché. Absurdní, že?

Je přece běžná praxe kácet stromy, když je to NUTNÉ. Tak co si to tak bereš?

Přátelé, připouštím, že nevím o pravděpodobnosti vyvracení stromů v důsledku kotlin zhola nic. Možná by kvůli té dutině opravdu zašel nebo se vyvrátil. Ale co když ne? Třeba ho kořeny držely ještě velmi pevně. Neměl by mít ten strom možnost zahynout přirozeně?

No, ať tak či tak, smůla. Němci jsou hrozně úzkostní, zvlášť když jde o děti. Kdyby býval nestál na hřišti (z mého pohledu sice bylo hřiště evidentně až druhé na tomto místě, ale kdo to bude zkoumat, že?), nikdo by se ho možná nebál a mohl mě inspirovat (a ostatním v létě stínit) dál.

Ale co už, srnky se nikdo neptal, jak smí naložit s jejím stromem...

Teď už nic necítím.

Pro příznivce ezo - jakoby mé pocity byly přetnuté. :-))

Náhle je mi všechno jedno.

Nezáleží, jestli budu tam nebo tady. Všude se dá žít. Všude se mi už bude po něčem stýskat. Vždy už budu vzpomínat. A toužit po tom místě, z něhož jsem právě odjela.

Nebojte, není to apatie. Spíš náhled. Abych se tak neupínala.

Další svůj strom už hledat nebudu.

Byl to přece jen film.

A JEN strom.

Nakonec přinesl zase jen takové malé uvědomění - být vděčný za to, co člověk má, dokud to má, protože nic netrvá věčně.

Akorát se v Baumtestu už nedokážu vrátit k průměrné, vyvážené a naprosto fádní verzi stromu.

Ta (MOJE) mi přijde neskonale hezčí.

Co vám?

Díky, že jste jedineční,

Š.