Jak čas pádí

Jak čas pádí

neděle 21. února 2016

Sobý hnusec

Přátelé,

Vítejte zpět.

Tak nějak jsem se vám odmlčela.

Jste hodní, že jste to taktně vzali na vědomí a ptali se jen decentně.

Já jsem vám totiž potřebovala jet na menší duševní dovolenou.

Nějak se mi těch témat nakupilo a já najednou přestala tušit, co vlastně chci a dokážu.

Představte si to asi tak, že máte na výběr sedm klubek vlny. Protože si nedokážete vybrat, dáte je do kartónu, k nim přihodíte tři kočky, zavřete to, necháte to celé spadnout po schodech do sklepa, pak s tím jdete ven, napěchujete to do obalu na ešus, zahrajete si s tím večer bowling, pak přijdete domů, vysypete to do pračky a když to vyndáte, někdo vám řekne, jestli už máš vybráno, můžeš mi ostatních šest klubíček do hodiny vrátit, prosím?

Aby nevznikla nežádoucí mejlka, v tomto příběhu vystupuju sama a nejde tady o pletení svetrů panenkám.
A aby nevznikla druhá, při psaní tohoto příběhu nebyla zraněna žádná kočka (a nebo pouze nepatrně :-)).

V tom stavu se prostě nedalo psát nic.
Nevěděla jsem pořádně už ani, jak se jmenovalo popořadě všech šest bratrů mojí babičky...

Na jednu stranu se mi doma děly zajímavé úkazy v mé mateřské roli. Dařily se mi s dětma zajímavé věci. A já se strašně těšila, že vám to všechno povím, že se podělím a někoho inspiruju, co nového jsem zvládla, kam jsme se posunuli a proč mateřská opravdu dokáže nabývat odpočinkových poloh. Ale na druhou stranu do mně vstoupila jakási bazální obava, že jsem nějaká moc chytrá a že se vytahuju a že nemám nic zaručené, kdo ví, co přijde za měsíc, pýcha předchází pád a podobné prehistorické mozkové stopky, které brání si toho o sobě moc myslet. Nakonec jsem se definitivně zamkla, že bych vám stejně těma našima malýma příběhama nebyla k ničemu platná, každý si žijeme svůj příběh a zkoušíme své verze.

A pak to začlo růst - nadšení versus výčitky. Hrdost proti sebekritice. Láska a odmítání.
A já jen žasla, kde a proč se mi ty hlasy berou v hlavě zrovna v této podobě.
Proto jsem si řekla: "tak teda radši chvíli nepiš, kdo má to Tvé smýkání sem tam pořád sledovat?!"

A tak jsem šla do sebe a začala, dejme tomu, léčit svá stará zranění. Ono to tak vznosně zní, ale ve skutečnosti to znamená jedinou věc. Přestat si vyčítat, že jsem ženská. Že se mi mění nálady a chci pořád něco jiného (a od sebe udělat to líp). Jít místo toho třeba do koupelny a usmát se na sebe. Usmát se a vydržet se za to nestydět aspoň pět minut. Napsat si na zrcadlo hezký vzkaz a vydržet ho nesmazat. Vzít si náušnice, když se ráno nějak nevydařilo, jen proto, že je mám ráda. I když nikam nejdu a nikdo mě nevidí. A nechat si je i pozdějc, až mě uvidí, a připadat si v nich báječně. Uvařit si něco dobrého k jídlu, né protože "všem" to chutná, ale protože já to mám ráda. A nějak se postavit ke slovu "sobecká".

Holt jo. Pro někoho asi prostě jsem a budu, možná až nekonečně hodně. V posledních měsících řeším v první řadě sebe. Jdu si malovat, když se děti perou. Skákat po jedné noze, když mrmlají, že ty jejich už je bolí. A zpívat, když se dají do vyčítání, jak jsem zase svou pozornost spravedlivě nerozdělila. Někdo to může brát jako únik. (Ale kupodivu, efekt je ten, že se do pár minut přidají a skupinová nálada je neskonale výš než když každou prkotinu hned veledůležitě řeším z pozice "moudrého" rodiče = tedy buď hrozně blahosklonně respektuju a uznávám a nebo naopak výchovně prudím.) 

A vůbec - přestat makat na tom, být dokonalá matka, co všechno chápe, zvládne, pořád vnitřně "roste" a zejména má už konečně pod kontrolou své emoce. Přátelé, já nemám pod kontrolou vůbec nic. A své emoce ze všeho nejmíň. Byla pro mě dost nová perspektiva, že se to dá zkusit akceptovat jako fakt a přesto z toho zklamání nikomu nevysypat na hlavu kýbl hlíny. Zvláště né rodičům. I když je to vlastně docela blbý, když se jako už pět let snažíte zvládnout své démony, udržet na uzdě své cholerické výlevy a najednou vám dojde, že čím víc je krotíte, tím víc vzteklí jste, protože to vlastně vůbec nelze, zavřít je do bedny a hodit do moře. Mé emoce jsou se mnou spojené jako stín a ať je přikryju čímkoliv, jen mi vylezou ušima o to dřív a po dalším prohraném boji se mi budou strašně chcechtat.
No ale to jsme odběhli.

Čili sobec. Ano, přátelé, jsem. Ale dospěla jsem k závěru, že přesně to prostě momentálně potřebuju. A proč jsem to vlastně neudělala už mnohem mnohem dřív? Vždyť tu hlavní větičku "spokojená máma = spokojené děti" mám na očích už dobře rok, a já tomu pořád nerozuměla. Co to jako je? A jak se toho dosahuje? 

No přece tak, že prostě najdu své zdroje radosti a pak je úplně samozřejmě začlením do svého života. A tak šiju nebo maluju a hlavně tančím víc než se "hodí". Jenže děti (i když to znamená, že se jim neustále plnohodnotně nevěnuju) to berou mnohem víc než pohled na skleslou mámu, která je maximálně rozvíjela, skvěle vyživovala, pak důsledně nutila uklízet to kreativní prostředí a teď se plouží bytem a u postýlek jen monotónně opakuje "už přestaňte brebentit a spěte". Proč jsem si myslela, že "být spokojená" znamená SNAŽIT SE vytvořit báječné vzpomínky na dětství a jásat nad tím, co právě je, i když mě to zase tak nebere (neboli přestat si stěžovat, psát si pozitiva a hlavně už nic nechtít)?

Víte, ono je to TAKY důležité. 
Poděkovat za ty dary. Za zdraví. A za střechu nad hlavou. A fakt to pomáhá.
Minimálně na určitou dobu... 
Po nemoci. Po zprávách o zemětřesení a nebo rozbombardovaných městech. A po hlubokých introspektivních filmech, které cvrnkají na naši existenciální strunu.

Jenže pak, když přejde ta akutní panická ataka, že jednoho dne prostě umřete, vám to denní děkování solidně přestane zabírat. A dojde vám, že v zenu jste trošku jako ve vákuu. Necítíte se zrovna dvakrát naživu. Nemáte z toho života jako moc radost. A že vás ten neurotický denní vděk brzdí před tím, abyste zkusili posunout svou komfortní zónu zase o pár centimetrů.

Znáte to taky? Chcete něco, ale bojíte se, že to bude moc velké sousto? Cha chá, řešení je tu! Vynadejte si do sobců a neskromných jedinců, shoďte svou touhu jako iluzorní, mávněte nad ní rukou, podívejte se kolem sebe, napište si všechno skvělé, co máte teď, poděkujte za to a v klidu si "spokojeně" zalezte zpátky do nory (nebo deprese), protože jste se právě vyhnuli všemu děsivému, co by vás na cestě za budoucností mohlo potkat neprobádaného. Zvlášť účinné je na to mít obavy, jak to snesou děti.

No a tak já zjistila, že mám asi období, kdy potřebuju nové zážitky. A taky nové lidi do života. Mluvit s nima. A něco zažívat. I kdyby to nebylo hluboké a na dlouho. Možná doháním něco, co jsem měla zkoušet dřív. Ale možná jsem na to dřív ty myšlenky ani neměla. Nebo odvahu. Vždyť jsem takhle nějak začínala s otázkama na počátku tohoto blogu. "Co bych dělala, kdybych se nebála, a proč to vlastně nedělám teď?"

Jen teď mi chodí i odpovědi. Protože naučit se dělat věci, i s tím stínem slova "sobec" za uchem, prostě bolí a dlouho to trvá. Ale zkouším to. Chápat "spokojenost" taky jako, že se sebe ptám "co by Ti pomohlo cítit se líp?" bez ohledu na to, že tím právě nevyřeším i celosvětový mír a blaho všech bytostí v dosahu. Nemávat rukou nad tím, že mi teď něco vadí, i když ostatní zúčastnění jsou s tím v naprosté pohodě. Nebo že mám chuť udělat něco neobvyklého. Ptát se a odpovědět si. Přestože to pak třeba ani nenastane. I když si ty nové červené lodičky nekoupím :-). I když příští týden do Nizozemí nepojedu. Jen tak si ty varianty převalovat v hlavě a představovat si sebe v nich. Už to pomáhá. (A někdy teda taky něco fakt realizovat.)

Zní to rebelsky, co? Ale nebojte, to je jen fáze. Ty extrémy zase ustoupí, ale já je teď potřebuju, abych se naučila trošku víc aktivně rozhodovat. To mi chybělo a dělalo to neplechu.

Tak zhruba tak nějak, jsem přátelé, trávila ten první měsíc, co jste o mně nic netušili.

Bylo toho trošku dost. Přesnějc, nepřála bych nikomu, aby musel stát v takové změti myšlenek s mou povahou, která si přeje vlastně jen všechno úhledně roztřídit, najít jasné a logické (jedno správné) řešení, s nímž bude (pochopitelně) souhlasit celé okolí a já jej tudíž budu moct následovat bez strachu, že to byl nesmyslný koňský obrat, kterého budu záhy litovat, jakmile už nepůjde vrátit.

Ale přesto bych ten čas nikdy neměnila. A kdybych si mohla dát pusu na tvář, dala bych si jí. Úplně sobecky a úplně červenou :-). Protože jsem to vydržela (hlavně ten fakt, že některé záležitosti nemají žádné dobré řešení) a dokonce se občas i pěkně z gusta zasmála. 
A mimochodem, obávám se, že naše domácí pokroky a mé nepřekonatelné světové oběvy (že už poznáte mou nadsázku? ;-) vás stejně nakonec neminou.

Díky, že jste a já mám, komu to vůbec psát. Neumíte si ani představit, jak moc si cením, když mi do toho občas nahodíte pár střípků vaší perspektivy.
Š.