O reklamní nostalgii

Přátelé,

Tak mám zase jednu etapu za sebou.

Jakmile se přízemní mrazíky začnou vázat pouze k ránům, už tu máme půst, jarní úklid a očisty ve všech podobách. Včetně toho, že se maminka rozhodne vytřídit opět skříně svých ratolestí (i sebe samé, přátelé, jistě vás to taky potkalo) a zkontrolovat velikost bot (svých naštěstí ne, tam stačí pouze zkontrolovat módní trendy). Načež následuje doplňování vzniklého místa, aby člověk neznervózněl, že dorazila bída. Kdo z vás to dosud nemá zautomatizované, toho nepochybně pošoupne bestseller "Jak uklízet tak, abyste vám ani nepřišlo, že jste uklidili...", který se chystám napsat někdy během příští dekády...

Zkrátka, aspoň tady u nás, březen je měsíc nákupů.

Je potřeba dokoupit výbavu na léto, aby nás to nezdržovalo, jakmile se tu léto opravdu objeví (a ty čtyři teplé slunečné dny jsme pak zbytečně nepropásli jen kvůli tomu, že jsme se v březnu rozptýlili mícháním detoxikačních koktejlů, chroupáním extrudovaných sucharů a vymetáním pavouků).

Vlastně už od konce února se tu koná jeden blešák "rund ums kind" za druhým. Příležitostí, kde sehnat kraťasy, tílka (která se tu v parných 22 stupních nikdy nevyužijí), boty do vody (zateplené, aby děti v osmnáctistupňové vodě léto přežily ve zdraví) a sluneční brýle na motivy všech současných animovaných filmových trháků, je tu až až.

Každá druhá školka se na dvě tři víkendové hodinky promění v hrabošárnu plnou šatiček, botiček a (což je nejdůležitější) hraček, přátelé!

Nedá se ani vypovědět to dětské nadšení, když zjistí, že "pojedeme v sobotu na Flohmarkt" (už zase) a nastanou druhé (třetí, čtvrté) Vánoce.

Kdo chce, ospravedlňuje svou útratu dětskou radostí, Srny jako já si ovšem ochotně připouští, že se ta obsese týká spíše jich osobně.

Čili, přátelé.

Navštívila jsem v posledních třech týdnech šest blešáků, a to mi ještě dva unikly jen proto, že jsem na konci února ještě odpočívala po zápalu plic. Záplava věcí, v nichž se můžu přehrabovat a lovit mě ovšem dočista vyléčila. Zaopatřila jsem naše děti zásobou letních kousků minimálně na příští tři roky dopředu. A také jsem pořídila sumu hraček, se kterýma si vystačím do příštích Velikonoc určitě. (Nejsem přece blázen, abych jim je dávala všechny naráz! Výstažný nápis "pozor, hrozí přehlcení podněty" se mi ještě bezchybně rozsvěcí v hlavě, takže mám do dalšího svátku/narozenin/dne dětí dost času vyhrát si s danou věcí po večerech sama...)

Abych měla čisté svědomí, taky jsem samozřejmě prošla krabice oblečků, z nichž už děti odrostly, děti samotné přiměla, aby se rozloučily s loňskými hračkami, se kterými si už dlouho nehrají (a pochopitelně se staly v ten moment naprosto nejoblíbenější věcí vůbec, kterou "mami, přece nemůžeš prodat!!!"), shromáždila ty ucházející a na jeden blešák je zanesla. A stejně jako ostatní maminky jsem věřila, že se všechny vyprodají (než mi došlo, že aby se to stalo, musela by si každá z nás prodávajících koupit nových padesát kousků, čímž by se věci jen neprakticky přerozdělily...).

Já vám nevím, ale prodávat na více blešácích se mi prostě nepovedlo. Člověk si totiž musí na každý blešák vystát frontu na prodejní číslo a jakkoliv je výskyt samotných blešáků parádně zkoordinovaný a rozložený do několika týdnů tak, aby co nejvíc lidí stihlo co nejvíc trhů, tak okamžiky výdejů prodejních čísel se nějak trefily do stejných dní, hodin, zato ovšem opačných konců města... Což by bylo logické u blešáků, které se konají paralelně, protože nemůžete mít věci na dvou místech zároveň, ale u blešáků v rozmezí několika týdnů...

No zkrátka, krom výše popsaného, jsem už dál nic neprodávala a radši se soustředila na záplavu nabídky.

Což je to, o čem vám tu chci psát.

Německé bleší trhy jsou totiž plné hraček z reklam mého dětství (a evidentně i reklam dětství všech místních mamin, jinak se nedá vysvětlit, že se ty hračky těží pořád stejné oblibě). A mé srdce (kterému v dětsví tyto zázraky nebyly dopřány) plesá a přeje si dosytit své dětské touhy.

Takže jsem (málem!!) koupila:

- dvě sady zahrádek s panenkami Polly Pocket (pamatujete ty mrňavé růžové sklápěcí mušle, v nichž se mikro panenka mohla usadit vždy maximálně na tři přesně vymezená místa...?)

- lego autíčko 3v1 (přestavitelné na tři různé typy...!)

- rybník s magnetickými rybičkami (kde natáhnete pérko, rybník se točí dokola a rybičky otvírají a zavírají pusu, přičemž je můžete zkoušet vytáhnout magnetkou na rybářském prutu)

- Barbie růžovou limuzínu (i s několika Keny)

a

- dva barevné poníky s duhovou hřívou (jejichž jméno i schopnosti jsem zapomněla).

Naštěstí jsem si ale potom představila koš na hračky našich dětí, jak se v něm všechny tyto MOJE srdcovky válí netknuté, protože moje Sýkorce někdo zapomněl v hlavě probudit tu nezpochybnitelnou potřebu získat hrozně nutně právě je, a nechala jsem je na blešáku pro jinou (stejně nostalgicky potrefenou) maminku...

Můj syn má štěstí, že jsem nezažila bráchu, takže reklamou na klučičí hračky nejsem (s výjmkou lega) nijak ovlivněná a hračky pro něj tak nakupuju na základě opravdové úvahy "co by ho asi tak mohlo zaujmout a bavit?"

Takže suma sumárum, jelikož se mi pár věcí z těch dvou beden i prodalo, jsem uspokojená na všech frontách a můžu v klidu přejít k řešení jiné obsese (mám jich ještě řadu, nebojte :-).

Nicméně, kdybyste někdo měl zájem o hru "Tiger und Bär im Straßenverkehr", která děti velmi zábavně nenaučí nic podstatného o dopravních předpisech a značkách, tak se mi přihlašte, s radostí vám ji věnuju.

Díky,

Vaše Š.