Přátelé,
z těch debat co čtu, na mě vždycky vyskočí nějaké téma, nad kterým bych se tu hrozně ráda zamyslela, ale nikdy to nestihnu, poněvadž se obvykle přiřítí jedno z dětí (nebo obě) a něco chce. Tak jsem si začla psát jen slova nebo krátké věty na papírek a nechávám mozek, ať nad tím v mezičase bádá sám.
Nicméně, dneska mě nechce opustit následující téma. Takže si jdu na něj posvítit. Sem k vám.
Čili - nevím, proč mě tak vytáčí, když naše Sýkorka chce "víc a víc"? Ta lačnost.
Třeba víc bombónů než přiděluju, další pohádku (poté, co jsem se nechala ukecat o tři víc než jsem prvně stanovila), ještě si hrát v kalužích, ještě si povídat před spaním. Jaktože jí to pořád nestačí?
Asi se zlobím sama na sebe, že v těch hranicích nejsem pevná. Ale proč v nich nejsem pevná? Přátelé, nejsem pevná, protože mám rozporuplný pocit. Dokud nevím, jak to chci. Co je správně a s čím budu ok. Nevím, jestli to je vůbec moje hranice. A už vůbec nevím, jestli mám vůbec nárok manipulovat děti do stavu, jak ho chci já...
Proč mi to tedy ale současně nejde pustit a tu hranici najít? Proč mi naskakuje omezení, jakože "přece to už MUSÍ STAČIT" (je to nezdravý a bude jí bolet břicho nebo nastydne, zkazí si oči atd.) Vzpomněla jsem si na Duškovo "v nejlepším SE MÁ přestat". Fakt děsná konina. Hergot, proč?
A tak jsem se podrobila pokusu.
Vzpomněla jsem si na své dětské touhy.
A zjistila, že mi její žebrání a škemrání strašně připomíná mě. A když v tu chvíli povolím, tak mě to konfrontuje s dojmem, že jsem to škemrání neustála, jak by ho máma ustát měla. Přitom moje máma ho ustála (což je k nevíře, když je z ní náhle babička extra rozmazlovací ;-) A ač si soukromě myslím, že lepší vzor by byl, aby mamka povolila už tehdá a tvrďák byl táta, současně jsem tátu milovala, že nebyl... Že měl porozumění skoro pro všechno.)
Co dělala moje mamka? U spousty věcí mi prostě nedovolila "víc". "Ne" bylo konečné. Jak já jsem toužila! Tak moc, že dokážu svou dcerku pochopit. Ale nedokážu jí vyhovět. Poněvadž jsem hrozně rychle dospěla k tomu, že jsem mamce vděčná, že nebyla british liberál a nenechala mi volnou ruku, dokud jsem byla příliš malá, abych dohlídla důsledky. Protože bych zbytečně měla trápení, jehož příčinu bych třeba nedokázala vnímat. (Přitom je vtipné, že táta mi vždycky dal naprostou svobodu v rámci jeho hranic, a nikdy jsem neměla pocit, že mi tím způsobil nějaká muka... ;-) On tam totiž pro mě pořád byl, zajímal se, byl k dispozici, kdybych potřebovala, jen mě absolutně nechal, ať si řeknu sama, kdybych cokoliv potřebovala (a já si mnohdy neřekla). Jsem mu vděčná i za to, že se vydržel dívat na to, jak nesu následky sama a nevyžádaně mě nezachraňoval.)
Mamka to ani neví, že bych to vůbec řešila v hlavě, a nikdy se přede mnou neospravedlňovala způsobem, že mi to nedovolí, jelikož nedovedu něco odhadnout, obvykle mi to prostě jen nedovolila s odkazem na nedostatek peněz atd. Jak moc byl reálný nebo výmluva, to už zpětně neposoudím.
Mě na jednu stranu fascinuje, když čtu od Baruš, co si její starší dítko zvládne všechno uvědomit. Ale na druhou stranu si říkám, jestli to ty děti, co jsou celé dětství jaksi bezstarostně mimo (není to otázka tlaku na "dospělý" projev, spíš nátury, jak vidím na naší, která se prostě nedá zaboha přimět, aby to rozhdování přepustila mě... :-), nemají vlastně taky v něčem fajn (já se rozhodně měla).
Mamka totiž byla dost pružná. Přizpůsobovala mi kompetence věku. Pozdějc, když už mi tu zodpovědnost předala, jsem i na trápení dostala spoustu příležitosti, abych si na tu hranu došla sama, ale to už je pro mě ok, to bylo mé rozhodnutí a já nesla důsledky).
No dobře. Jenže vtip spočívá v tom, že ta touha po těch věcech, co byly zamítnuté v útlém dětství (kam má paměť sahá: "nečti potmě, zkazíš si oči", "jeden kousek stačí", "nech si půlku na zítra", "to nepotřebuješ") je ve mně pořád a já zjišťuju, že si jí vlastně dosycuju až teď v dospělosti. Překračuju ty hranice. Svoje (jejich) hranice z útlého dětství. A nechci přestat.
Čtu potmě až do okamžiku, kdy samou únavou usínám, i když vím, že budu druhý den protivná. Pouštím si rádio až do usnutí. Kupuju si věci, které nepotřebuju, prostě pro ten pocit, že si to můžu konečně dovolit (to se naštěstí teď láme, asi jsem se už přesytila krámama :-). Kupuju na blešáku lego, které jsem nikdy neměla a pak si s ním doma hraju sama. Toužím šít šatičky na panenky, ačkoliv Sýkorka vůbec neprojevuje touhu ty panenky oblíkat, protože mě prostě kdysi babička překvapila celým kufrem šatiček a já se cítila děsně, že je osobně ušila vnučka její kamarádky, zatímco já tehdá nepřišila ani poutko k ručníku...) Když ucítím potřebu, koupím si čokoládovej pudink a mám chuť ho sníst tajně celej sama (hledám totiž ten konkrétní ze stánku u metra, kterej mi mamka odpírala, když mi bylo deset, a teprve když ochutnám a zjistím, že to zase není on, tak nabízím zbytku rodiny... ;-).
A po tomhle pokusu úplně jasně na sobě cejtím, jak hrozně hrozně moc potřebuju úplnou svobodu, ignorovat všechny musy, dojít si k tomu rozhodnutí a určitýmu chování naprosto sama. A povolit si i tu nenasytnou touhu dělat něco tak dlouho, dokud mě ta chuť prostě sama nepřejde. A jak je někdy ta doba, po kterou vydržim odolat vnitřnímu hlasu, že bych už ale snad měla/neměla..., obrovská...
No, takže za mě bysme to měli. Ale co s tím vůči dětem? Na jejich potřeby reagovat chci. Ale nechat je napospas... Čemu? Sobě? Své nezralosti? To nevim... Btw. zahrnula jsem i pokus, sníst na posezení pytlík lékorek, a bylo mi špatně čtyři dny! To jim nechci přivodit, bylo by mi jich líto.
Zkrátka bojim se dát tu svobodu i jim. Bez zodpovědnosti. To přece nejde. Nastane rozklad světového řádu. Nebo tak něco. Přece nemůžeme žít v totálním chlévku a jíst pouze želé. A od rána do večera se smát a mezitím vyčerpáním brečet. (Ale možná bysme si to mohli dát jako víkendovou bojovku. Ha, projekt!) No prostě, máte někdo nápad, co si s tim mám počít?
Jak vy docházíte k pouštění zafixovaných vzorců?
Díky,
Š.
