Kiwi na párátko

Přátelé,

Tak jsem se dneska rozhodla být "maminka - plnička přání" (jak tu vstřícnost hezky označuje naše kamarádka Andrea).

Obvykle jsem totiž spíš nastavená na "co nejjednodušší" provoz.

Jenže se mi na tom zhmotnilo několik zábavných uvědomění (zábavné teda byly spíš tak sebeironicky, ale protože vím, že cizí slabosti vždy zlepší ostatním náladu, tak se s váma podělím).

Chcete vědět, co se stalo?

Tak tedy.

Rozkrojila jsem si kiwi, že si ho dám na sváču.

V ten moment byl u mně malej, že chce taky kiwi.

(To, že se rozhodnu udělat cokoliv výlučně pro sebe a pohýčkám si tím svého vnitřního jedináčka, bez výjimky vede k tomu, že děti chtějí okamžitě "taky". :-) Já jim rozumim, je to návykové, nechat se hýčkat :-). Jindy se ta nápodoba navíc hrozně hodí, například když už nemám chuť poslouchat jejich patnáctý sestro-bratrský spor za den, vytáhnu si amtistresové omalovánky - no jo, i já jsem na ten tržní trik nalítla - v tom jsou děti u mně a bez hádání se dožadujou, aby mohly malovat se mnou... :-)

Vypnula jsem tedy svou sebestřednost, řekla "tumáš" a podala mu to svoje kiwi.

(Doufala jsem, že se mu tím nesamzatelně vryje do hlavy, že "máma by se i z posledního kiwi vydala" a já si příště konečně užiju jedno celé pro sebe :-)). 

Dala jsem malýmu na výběr dve lžičky, kterou chce to kiwi jíst. To víte, jsou mu tři a potřebuje cítit, že si může něco sám rozhodnout. (Navíc mě baví pozorovat, jak důležitě zvažuje sumu mě neznámých parametrů a vybírá si podle nich tu "lepší" lžičku.)

Malej ale ohlásil, že potřebuje kiwi na párátko.

Vypnula jsem pocit marnosti, že kiwi už je rozkrojené, a řekla "aha". Vždyť jsem si to rozkrojené stejně chtěla dát já. Tak říkám "tohle si teda vezmu a Tobě rozkrájím jiné na kostičky, na párátko, jo?".

Malej souhlasil. Za mě teda - dohoda byla učiněna.

Malej vylovil párátko a sednul si ke stolu.

Předložila jsem talířek s kostičkama kiwi a sama jsem zabořila lžičku do půlky prvního rozkrojeného.

Nastal jekot, že nééééé... Malej nechce na kostičky, chce taky půlku.

Začala ve mně vřít krev. Potlačila jsem pocit, že to dítě nejspíš v příští minutě zaškrtim, protože tak vybíravá snad nejsem ani já, a rozhodla jsem se mu nahlídnout do hlavy. Říkám "jakto? Vždyť jsi to chtěl na párátko. Mě to pak zlobí, když to pro Tebe připravuju, abys to měl, jak si přeješ a Ty to najednou nechceš. Já tomu vůbec nerozumim, chápeš?"

Malej důležitě přikývnul a ukázal mi, jak to myslel.

Vzal si mou druhou půlku kiwi a napíchnul jí na párátko...

Jo. Tak bezva. Musela jsem uznat, že tam fakt moje představivost nesahá.

A že bych se za to na něj měla zlobit?

Tak to bylo v tu chvíli fakt to poslední, co jsem si myslela, že bych měla.

Napíchla jsem mu kiwi na párátko, on s ním párkrát zatočil, pak mi ho vrátil a snědl své kostičky.

Přišla jsem si jako super matka ;-))

Někdy bych si nicméně pořád přála, aby děti byly dokonalejší než já. Nic extra nechtěly, nic si nevymýšlely, nekomplikovaly situaci záhadnýma představama, byly "hodné", braly, co od života dostanou, a ještě za to poděkovaly.

Nebyla by pak s nima ale děsná nuda? Kdyby nebyla na světě možnost zjistit, jestli se třeba kiwi otáčí jako slunečník? Co myslíte? 

Hezký slunečníkový den!

Š.