Škálování

Přátelé,

Takhle si při večeru zaškálovat může být docela dobrá věc.

Hned je zřetelnější, že věci nejsou černobílý.

Mrkněte:

Jsou lidi, co si o mně myslí, že jsem prostořeká. A jiní, co si myslí, že jsem naopak zcela nesdílná. Jakto? (Naštěstí jsou na světě i lidi, co mě nemaj potřebu hodnotit.)

Když se hodim do středu inerciální soustavy, jsem to přitom furt jenom já. Přijdu si akorát.

Když se ale porovnám s těma dotyčnejma, co mě hodnotí, například na škále "co na srdci, to na jazyku", vypadá to asi takhle (procenta představujou, jaký podíl myšlenek proteče ústy na svět):

- Já (před 15 lety, kdy se tvořila má identita) 10% (= neřekla jsem nikomu nic)

- Lidi 1 (kteří vidí mě jako prostořekou) 25%

- Lidi 3 (kteří jsou flegmatici a neřeší mě) 40%

- Já (dnes, když se už pár let intenzivně a úmyslně nutim vylézat ze své ulity) 60% (a v tom je zahrnutý ještě skok do extrému na 85%, když jsem spustila blog a své zábrany z obav, že se něco stane, když na sebe světu něco prozradím, opět zprůměrovaný přechodem do fáze, kdy mi vyschla psavá míza...)

- Lidi 2 (kteří mě vidí jako zamlklou a nic nesdělující) 94%.

Už to vypadá zřetelnějc?

A takhle bych dopadla v řadě dalších škál. Někde mezi těma extrémama. (Dá to rozum, jsem přece ženská a ty obvykle tíhnou k průměrnosti, že? :-))

A to je navíc zatím jen můj pohled!

Jak se teda pozná, jak moc je člověk v něčem fakt extrém, zvlášť když mu to okolí tvrdí?

No, porovná se s co největším počtem lidí.

A je to.

Ok, přátelé, všechny jsem si vás zanesla do matice škál a můžu vás uklidnit, není to se mnou tak dramatické... Obsadila jsem extrémy jen asi v polovině parametrů :-).

Co vyšlo?

Jsem druhá, co z vás vydrží nejdýl tancovat polku.

Ale zase jsem nikdy nestála na in-linech.

Jsem jednoznačně nejvíc na zmrzlinu. (Ale jen díky tomu, že se nesrovnávám s vlastníma dětma.)

Šunku jím, i když nejsem nemocná.

Zato mám úplně průměrný vztah k zelí. (Nedávám si ho prostě k sušenkám, no..., snad se se mnou můžete poté ještě bavit. :-).

Jsem z vás nejvíc emocionální (čtete: místy jako tsunami), ale vy mě zas umíte rychle uklidnit, když vyšiluju.

Mám z vás nejdelší palce na nohou, úplně středně pihovatej nos.

A nejmenší prsa. (No, možná bysme v tomto mohly s Aní obsadit společný stupínek. Že se nemračíš, že jsem Tě bonzla, viď? ;-))

Přemýšlím, jestli bych zvládla napsat blogový příspěvek jen na 5 řádek. Hmm... Dobře, no, v psaní nekonečných textů mám jen malou konkurenci (a vím, že ta anomálie má odborný název a dá se léčit...)

Ale asi by mě nepřijali do Mensa.

Neumim totiž ani za mák norsky, kromě slova jáhly.

A nepamatuju si žádnou část z Radůze a Mahuleny zpaměti.

Nemluvě o programování (při svíčkách). Na této škále se dokonce vůbec nevyskytuju.

(A v Německu navíc dokonce ani se svojí vejškou nepatřim k ničemu extra... :-)).

Tak fajn, s tímto zklidněním, že jsem zcela průměrná žena, můžu jít pokojně spát.

Dobrou,

Š.