A zase ten nádech - chuť letět

Přátelé,

Žití v jiné zemi bych doporučila každému, kdo si někdy připadá polapený ve smyčce stereotypu.

Je to tak inspirativní.

Pokaždé když se vrátím z Čech a opadne ze mně únava, moje hlava je plná nápadů a představ.

Jsem jeden velký elán.

Mám chuť začínat, měnit a tvořit.

To je pro mě nejkrásnější období.

Vím, že existuje spousta lidí, které by toto pendlování a srovnávání spíše vyčerpávalo nebo otravovalo. 

Mě ne. Je to samozřejmě náročné, po všech stránkách, ale vždycky díky tomu získám nějakou novou perspektivu. Pocítím dotek absolutní energie, která nad námi jakoby proudí a my bysme jen mohli natáhnout ruce nahoru a kousek si jí nasát konečky prstů. A pak s ní začít malovat po vodě...

Akorát pod tíhou denních úkolů chodíme většinou shrbení a civíme do země...

Prostě, když přijedu domů, jsem nabitá částice a hned bych se vrhla do spousty věcí.

Zní to vzletně, přitom někdy jsou to učiněné drobnosti, se kterými se mi chce pohnout, protože by (mi) byly k prospěchu.

Například:

- instalovat si do kuchyně (nad dveře) poličku na kořenky

- opatřit si tříděný koš na prádlo

- ušít si klobouk

Ale převážně jsou to větší projekty, které by byly k užitku i dalším lidem.

Zajímavé je, že po návratu z Čech, jsem tady vždy naladěná být prospěšná i někomu dalšímu a nehrabat si pouze na svém písečku:

- založit v Hamburku českou knihovnu (se zaměřením na tituly českých autorů / ilustrátorů)

- zařídit si virtuální poradnu pro dospívající, kteří se plácají v nevyvážených vztazích (odpozorováno na koupališti ;-)

- otevřít si sklad ikea nábytku z druhé ruky a angažovat různé interiérové bloggery, aby ho autorsky proměnili na originální DIY kousky

- obecně specializovat se na již předem specializované bloggery a poskytnout jim prostor, aby se mohli realizovat (nějaké tvůrčí dílny třeba).

Jdu si lehnout a honí se mi hlavou představy, co skvělého provedu. Ráda bych je všechny uskutečnila (nejlépe všechny hned zítra). Kdybych měla dost potrhlých známých, s nimiž bych tyhle nápady mohla prodebatovat, aby mi pomohli vymyslet, jak na to, tak bych se do nich nejspíš fakt vrhla. Něco by samozřejmě ztroskotalo. Ale něco by se třeba ukázalo jako dobrý nápad. Měla bych pocit, že něco dělám.

Vracím se z Čech s ptačí duší a chutí letět.

Bohužel, obvykle krátce poté citím, jak mi někdo (mé druhé - zodpovědné - já) stříhá křídla. Návraty mají i fázi dvě - depresi (nebo pozvolnou rezignaci). Už nikoliv z únavy, ale z toho, že mé vize, nápady a elán, se den za dnem vzdalují. Na nikoho se o radu neobracím. Do ničeho se nepouštím. "Dávám se dohromady" (rozumějte - zabíhám do rutiny vstávání, snídaní, školek, nákupů a ukládání do postýlek).

Ten "dospělý" rozumný svět (a mé druhé já, jeho zvnitřnění) by mi schválil, že dělám dobře. Chovám se jako správná máma. Děti přece potřebují rutinu. Svoje známé prostředí, denní režim, jasnost a přehlednost.

Já to všechno chápu. 

Ale moje (zbytková) umělecká duše křičí po prostoru.

Denní režim mě (v ten moment) nezajímá. 

Jsou chvíle, kdy bych nesmírně ráda odvedla děti do školky, k chůvám, uvědomnělým babičkám a dědům (kteří si budou s obětavostí sobě vlastní užívat toho, že mohou být pro svá vnoučata důležitými vztahovými osobami) a mílovými skoky letěla začínat, měnit a tvořit. Jídlo bych si nechala připravit nějakým kreativním foodblogerem, abych mohla zůstat na vlně inspirace tak dlouho, dokud by mě sama nepřešla. A odpoledne bych je akorát přiskákala z těch školek a péče chův nebo prarodičů vyzvednout, byla bych veselá a mohla bych se věnovat s chutí jim.

Asi má svůj důvod, proč umělci obvykle nemívají děti mezi prvníma. Jakkoliv je člověk miluje, přece jen se pro ně vzdává něčeho, co mu třeba činilo radost (ale sloučit to s nima vyžaduje úsilí). Jsou dny, kdy by se ale rád realizoval a nemusel by hned odjet zaoceánskou lodí na půl roku mimo domov, že? Je to tak sobecké?

Jsem zjevně zralá na návrat do světa dospělých (aspoň myšlenek). Akorát nevím, jak vysvětlit dětem, že už mají také toužit po ostatních lidech než jen po mamince...

Snad to taky nazraje.

Do té doby zkusím snít dál a ušít si aspoň ten klobouk ;-)

Díky za inspiraci a že vůbec jste na světě,

Š.