Hrát nebo nechat hrát?
Přátelé,
než jsem měla děti, byla jsem rozhodnutá, že si s nimi budu hodně hrát. Aby se zbytečně nenudily a taky si mě pamatovaly jako maminku, která nejen pracuje.
Jako dítě bez sourozenců jsem měla dlouhou chvíli na denním pořádku. Rodiče si prostě nemohli hrát stále se mnou. Posléze v pubertě jsem se snažila sobě namluvit, že jedináček má výhodu v tom, že se naučí "nudit se" a nevadí mu to. Opak byl pravdou. Vadilo mi to strašně a nikdy bych byla nepohrdla tím, kdyby mi v té chvíli rodiče poradili, kde se můžu inspirovat. Akorát jsem si o to nějak neuměla jasně říct.
Ta naše sýkorka - jakožto první dítě v širé rodině a ještě k tomu od přírody extrovert - si tedy říct umí. Velice rychle si zvykla, že je jí k dispozici obrovské kvantum příbuzných, aby pro ni něco vymýšleli. A že když jednomu dojde energie, stačí přeběhnout k jinému. Má nepochybně veliké štěstí, že jsme s rodinou v úzkém kontaktu, i když bydlíme tak daleko.
Ovšem tato její potřeba, aby ji někdo bavil, se projevuje i ve chvílích, kdy nikdo z příbuzných není po ruce. A zde vyšly najevo mé herní nedostatky. Upřímně, došla jsem ke zjištění, že mám hrozně malou invenci (nedokážu adekvátní hry vymyslet), teprve se učím mít trpělivost (nedokážu je opakovat pořád dokola) a jsem až příliš ukotvená v "realitě" (nedokážu si bájně představovat).
Měla jsem za to často i výčitky. Že mě to unavuje. Že si nehraju s nadšením. Že ve švihadle nevidím hada. Bývala bych nejradši hru jednou předvedla a vzdálila se. Ale děti chtějí, abych v ní s nimi pokračovala.
