Jak vrátit světu kousek přirozenosti

Přátelé, v článku "Co je přirozené?" jsem si vylila své dojmy ohledně sociálního selhání trhu.

Tím pro mě začalo dostávat konkrétní podobu (neboli krok první - pojmenuj, kde je problém).

Nyní začnu rozpitvávat jednotlivé skupiny lidí, kterým by se podle mě mělo nějak začít pomáhat, aby se do společnosti vrátila troška přirozené rovnováhy. Přesněji řečeno, kterým bych chtěla pomáhat já.

Zkusím udělat rešerši, jak se to již řeší, abych neobjevovala Ameriku a nepřicházela složitě s nápady, které už úspěšně klapou, jen já o nich nevím.

Je totiž hezké, že sociálně znevýhodněné (nebo oslabené) skupiny jsou ošetřeny zákonem. Ale zákon a praxe jsou dvě velmi vzdálené roviny, které se někdy vůbec neprotnou.

V praxi pak zákonodárci mají za to, že problém je vyřešen, ale obyčejný lid trpí dál.

A jelikož mě to pálí osobně, nehodlám již dál nečinně přihlížet.

Jsou některé osoby, které se domnívají, že tím, že se někdo problémem zabývá, se problém jaksi magicky sám zvětšuje. A že řešení podle takových osob je, se tím nezabývat a představovat si svět jako krásné a klidné místo, čímž se on takovým magicky zase sám stane. 

No tak to je absolutní pitomost a ostře se proti tomu vyhrazuji.

Není za tím nic jiného (přátelé, pardon, ale oprvadu NIC) než čirá zbabělost. Dobře, když nebudu tak ostrá, tak strach čelit něčemu nepříjemnému. 

Neříkám, že za tento strach si může dotyčná osoba sama. To je regulérní porucha. A ani neříkám, že se ho dá snadno zbavit. Znám totiž moc dobře z vlastní zkušenosti, jak ochromující může být strach. A jak nepříjemná bývá úzkost, kterou vyvolá znovu a znovu stejná situace (třeba právě to, že člověk musí čelit nějaké nepříjemnosti). 

Říkám pouze, že problém magicky nepřestane být problémem tím, že na něj nebudeme myslet a budeme myslet na to, jak je na světě pěkně. Tím ten problém zmizí pouze z naší pozornosti.

Jako když se koukáte z okna na smradlavý komín a pak přejdete na druhou stranu domu a kouknete se z jiného okna na pole - komín vám zmizel z výhledu, ale to neznamená, že zmizel i ze světa...!

Ano, dá se prožít život i tak, že se budeme dívat stále na pole.

A nikdo by neměl nikoho jiného odsuzovat za to, že si takový život vybral.

Ale, pokud jsou lidé, kteří mají odvahu, podívat se na komín, a pak jít a začít řešit, aby ten komín čoudil méně nebo ne tak jedovatě, tak to je chválihodné, a lidi, kteří se dívají na pole, by měli těm odvážnějším za sebe v duchu poděkovat  a nebo přinejmenším mlčet a nechat si od cesty pitomé komentáře o tom, že na světě komíny nejsou. To je můj názor.

Ale zpět.

Byla jsem dlouhou dobu ten plašmuška a řekněme klidně i zbabělec, co měl strach z určitých těžkých sociálních jevů.

Byla jsem velice ráda, že mě nikdo v tu dobu nenutil, abych se jim za každou cenu vystavovala, abych se jako takzvaně "otrkala". Že jsem to mohla dělat svým tempem. A že mě nechali, bát se tak dlouho, až jsem se přebála.

Přátelé, úsměvná vsuvka!

Bála jsem se Mikuláše s čertem do svých jedenácti let! Každý rok jsem měla pravidelně panickou horečku, jakmile se na Mikuláše venku setmělo. A to jsem prosím nikdy neměla žádný extrémní zlý zážitek. Rodiče byli ke mně laskaví a nechali mě v klidu a čertům mě nevydali.
A ve dvanácti letech - jako když utne. Vyrazila jsem osobně v převleku Mikuláše za maličkými dětmi, spolu se dvěma kamarádkami čerty a jedním andílkem. A po strachu ani památka. Jen historka.

Ergo.

I nyní přišel můj čas, abych začala řešit, co mi osobně vadí a u čeho bych ve společnosti chtěla přispět ke zlepšení.

Hrozně ráda bych ale jednotlivé formy pomoci s někým konzultovala. Aby to nebylo plácnutí do vody.

Když budete mít nějaký nápad, nebo chuť se se mnou o tom bavit, budu moc ráda, když se mi ozvete.

Díky,

Š.