Jak děti zrcadlí?

Přátelé, děti jsou prostě nic než opičky.

Když jsme byli v nemocnici za babičkou, děti dostaly od sestry prázdnou lékovku.

A ta moje holčička si pak spokojeně mohla hrát na to, že polyká léky :-D

To jsem se rozhodla řešit blahosklonným mávnutím rukou. 

Byla to jen hra. Na pozdější život nemá žádný vliv.

Totéž hra na cigaretu. Ani si neuvědomím, kde to zahlédli. Sýkorka důležitě pochoduje po bytě s párátkem mezi prsty a zamyšleně "kouří". Beru to jako zrcadlo společnosti a vůbec mě to nepálí. Přestože jsem zarytý nekuřák.
Řekla jsem si, že trocha hry jí nemůže ublížit. A vykázala jsem jí s tím párátkem "na balkon", s vysvětlením, že doma se nekouří, aby to tu nesmrdělo.
Napřed ji to zaskočilo, představila si, že by jí tam byla zima, ale zjevně byla ráda, že jsem jí aspoň ponechala roli. A elegantně konstatovala, že to již stejně dohořelo a tudíž na balkon nemusí.

Také si na zastávce autobusu  hráli s bráškou na přípitek (ten "připitou tekutinu" zase obratem plival do silnice :-) Nedá se svítit. Oni jen zkoušejí vše, co zahlídnou.

Operujou méďu (injekční stříkačkou), střílejí z luku (ramínko na šaty), lyžujou po bytě (v babiččiných a dědových pantoflích).

Malej zrcadlí tu velkou. Leží vedle sebe na břiše a "čtou" si v katalogu IKEA, vždy otočí stránku a začnou se hurónsky řehnit. Není čemu. Ale je po kom. Jeden napodobuje druhého a jsou rádi, že jsou spolu.

Velká zrcadlí malýho. Někdy je mi to protivné. Ještě jsem si nezvykla koukat na jakýkoliv regres. Vždy jsem měla pocit, jakoby tím veškeré mé snažení bylo fuč.

Ale už jsem konečně pochopila, že je to výhoda. Ona "sestupuje" do jeho světa, protože má k němu nejblíže a vůbec jí to nevadí, dělá to ráda. Tím osvobozuje od stejné činnosti nás.

A o tom, jak náročné je pro mě udržet pozornost u zábavy pro mimina, jsem již psala v příspěvku Dilema o dětském hraní.

Sledovat naopak, co do jejich světa proniklo z toho našeho, to jsou sondy k nezaplacení.

Díky,

Š.