Tužky

Přátelé,

Mám malou úchylku.

Jsou to tužky.

Kdykoliv vkročím do papírnictví, dívám se, jestli by tam neměli nějakou zajímavou tužku. Mám ráda ten pocit, že jí držím v ruce, a ráda se dívám, jak je ořezaná do špičky. Většinou odejdu s prázdnou, ani ne tak proto, že by tam opravdu žádná zajímavá nebyla, ale spíš proto, že si řeknu, že je to divný, kupovat si tužku jenom pro ten pocit.

Ale kdybych se nezpochybňovala, tak bych si ji koupila a měla bych teď doma mraky tužek. Jen tak, na ozdobu.

Co myslíte, bylo by to divný a nebo by to stálo za to?

Vaše Š.

Juch, Čechy!

Přátelé,

Přivezu vám tochu deště do toho tropického pásu.

A kdyby mi cestou vyschnul v klimatizaci, tak aspoň kousek mé přítomnosti, po níž již jistě opět neskonale toužíte.

Moc se těším,

Vaše Š.

Na kolik pravidel lze rezignovat?

Přátelé,

Opět jedno rodičovské okénko poctivé sebereflexe.

U svých dětí používám lety prověřenou výchovnou metodu "pokus omyl". Jsem přesvědčená, že je to jediná dlouhodobě spolehlivá metoda vůbec.

Ano, některé příručky tvrdí, že děti se nemají mást proměnlivými pravidly. Že vadí, když řeknete jednou "jó" a podruhé "né" (nebo neřeknete nic). To je fakt.

Ale přátelé, prozdradím vám jedno protikouzlo.

Existují děti flexibilnější. Ty to zvládnou. Změnu přežijí. Nic to s nima neudělá.

Pak jsou děti méně flexibilní. Ty budou na vytváření pravidel spolupracovat a vyžadovat je. Mají je rádi a uklidňují je. Pro ty opravdu platí - nebořte jim svět příliš mnoha změnami.

A naprosto totéž platí pro rodiče

Staré deníky

Přátelé,

Někdy se ráda na chvíli nořím do minulosti.

Otevřu staré deníky a čtu si o sobě.

Je to fascinující.

Ty rozpaky.

To mládě, zmatené a neukotvené.

Bez kouska nadhledu, jen se strachující, jak působilo to, co řeklo.

Jsem mnohonásobně radši za to, že mi je třicet (ehm, dvacet šest samozřejmě ;-)), než kdyby mi bylo věčných sedmnáct. O propána, jen to ne!

Ne, že bych se teď už nikdy nestrachovala, ale obvykle to zpracuju v rozmezí jednoho dvou dnů.

A to si ještě představuju, že postupem času to se mnou bude ještě neskonale lepší než teď (což jak jistě sami uznáte, už málem ani nejde... ;-).

Tak na NÁS, ať zrajem vesele!

Díky, že jste taky nezůstali sedmnáctiletí.

Š.

Haló, milí přátelé?

Tak jsem uvažovala znovu o funkci toho blogu.

Ano, samozřejmě je to můj prostor, kde se zamýšlím a ujasňuju si svůj pohled na svět.

Můj napůl zápisník bezprostředních dojmů.

A nepochybně je to i (nedocenitelná) studnice zásadních životních rad, které bych si bývala strašně ráda od někoho moudřejšího přečetla, v dobách, kdy jsem se jako mladé ptáče zmítala v nejistotě, jak mám na některé životní události reagovat. Proto je teď, když už jsem strašně moudrá ;-), neochvějně šířím dál a úplně si představuju ty davy mladých slečen, které se díky mně vyhnou zbytečným životním pochynostem... ;-)

Ale vážně.

Předně je to ovšem, přátelé, můj kanál k vám.

Pravidla rodinné hierarchie

Přátelé,

Dnes zase musíme posunout svět o krok dál.

Je vám jasné, že nikdo se tohoto úkolu nemůže zhostit radši než já... ;-)

(Jak se zpívá v jedné písni:
"Moment, musím ještě honem zachránit svět...")

Takže.

Vyložili jsme si, že ohledně domácích pravidel může zavládnout téměř úplná flexibilita (minimálně teď jsem ve stavu, že mi to pomáhá).

Ale pak existuje "vyšší světový řád", a tam to tak úplně nejde.

Jeho zmenšeninu představuje rodina.

A v ní panují nepsaná pravidla, o nichž jsem po většinu svého života neměla tušení.

Tyto informace ve školách úplně chybí.

Aspoň teda v těch mých jsem je nezaregistrovala.

A v rodinách se k nim přistupuje naprosto individuálně (skoro bych řekla systémem, kdo si co vyřve). Máme tu velkou volnost v rodinném uspořádání. Ale to ještě nezaručuje, že se rodině jako celku daří na výbornou.

Přitom (aspoň já to tak vnímám), když by se tato pravidla respektovala napříč vesmírem... Znáte to.

Tak vám tady teď některé z nich představím, chcete? (Ano, zkušení čtenáři již tuší - bude to předlóóóuhatánský článek o rodinných vztazích, ze kterého jsou muži osvobozeni a mohou jít v klidu na fotbal ;-) Nicméně ty, kdo mají dost kuráže si to přečíst i přes mé výslovné varování, zde vřele vítám ;-).

Dny světla a dny tmy

Přátelé,

Něco vám povím. Žádná pandořina skříňka to teda nebude, ale ani tak moc nechápu, proč to tak je.

Mám dny, kdy jenom čerpám, jenom čtu, jenom se dívám. A nic (naprosto nic zajímavého) ze mně nevychází. Jsem v záporném pólu (a tím nemyslím hned nabroušená, spíše pasivní).

Děti si v těch dnech musí vymyslet zábavu (skoro) samy, já jen sleduju, co dělají (a někdy ani moc ne, jsem jen doma někde "v pozadí") Přes den si řeším svou rutinu a pouze nasávám světlo. Nemluvím s lidmi, svět mě míjí. V noci zpravidla spím.

A pak se to najednou nějak přecvakne. Z ničeho nic.

A nastanou dny tmy. Ty vypadají tak, že za světla se opravdu věnuju dětem a užívám si svou rodičovskou dovolenou. Kreslím křídama, lezu po bytě jako pejsek, maluju dětem na tváře obrázky, čtu jim kvanta knížek, hraju si. Směju se. Máme bohatý společný program a výbornou náladu. Vykládáme si před spaním. A oni celkem ochotně usínají poměrně včas. A já pak, jakmile se setmí, píšu. 

Vše, co mi kdy za poslední dny blesklo hlavou, si píšu. Drtivá většina z toho se nedá zveřejnit na blogu. Jsou to jen takové "docvaky", kdy si něco uvědomím. Obvykle něco, co už všichni ostatní dávno vědí. Nebo imprese, kraťoučké pocity unešení. Hlášky našich dětí si píšu. Seznamy knížek, co nutně potřebuju. Dopisy všem blízkým srdcím. 

Hlava mi běží. Když bych měla tu možnost, jezdila bych za vlahého večera po okolí, třídila myšlenky a zapisovala je. A nebo chodila po Praze a povídala (díky vám všem, kdo posloucháte).

Ale ten proud slov plyne (až na čestné výjimky) ven jenom po tmě. A to ani nejsme v Norsku. Zajímavé, že?

Možná vás to neohromilo tak jako mě ;-). Ale to nevadí.

Přijde čas, kdy to přijde vhod. Alzheimer, vnoučata a tak. A kdyby náhodou ne, vyhodit se to dá vždycky.

Hezké tvůrčí spaní!

Š.

Summer rain - střípky o tanci a emocích

Přátelé,

Přemýšlela jsem, jak je to vlastně s těma emocema.

Jestli to, jak je člověk u sebe prožívá, je součást povahy. A nebo se to dá změnit.

A jestli to, jakým způsobem o nich dokáže mluvit, se dá trénovat.

Jasnou odpověď na to nemám.

Ale něco vám povím - opravdu předlouhá léta jsem vůbec netušila, kdo jsem a nedokázala dobře pojmenovat, co cítím. Ty pocity jsem ale vždy měla extrémně silné. Takže to musí být záležitost povahy. Silné plus, silné mínus. Obří nadšení, pak obří trápení. Změnit se to nedalo.

Jenže!

Málokdo to věděl. Nemluvila jsem o nich. Jakože skoro vůbec.

Mlčela jsem o tom, co mě trápí, ale i co mě těší.

Nebyla jsem s těmi emocemi (a se sebou, jaká jsem) vůbec smířená.

Myslela jsem, že to je špatně, cítit něco tak silně oběma směry.

Že to je projev nedostatku sebekontroly.

Že to normální smrtelníci nemají.

Jak je člověk ve skutečnosti starý?

Přátelé,

Co myslíte?

Lze rozhodnout, jestli by se měl člověk chovat tak, jak se cítí a nebo tak, jak odpovídá jeho věku (a společenskému očekávání s tím spojených)?

Co vůbec znamená "odpovídat" věku?

Má vůbec smysl rozhodovat takové dilema?

Je šedesátiletá babča, která brázdí sídliště na kole, směšná nebo trapná nebo je "v pohodě"? Když to dělá pro sebe, pro svůj dobrý pocit a baví ji to?

Je čtyřletá holčička, která si zcela vážně lakuje nehty, podivná? Měla by si radši hrát s panenkama? Proč?

Dokonale vyvedená z míry

Přátelé,

Jistě znáte to úsloví, že žena "neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane".

Ano. Tak to je přesné.

Zcela mě to uzemnilo.

Usoudila jsem totiž, že na mateřské strašně trpím nedostatkem volnosti. A že bych docela ráda někdy měla čas pro sebe.

V Čechách jsem ho totiž pro sebe měla spoustu a strašně mě to "nabíjelo". Bylo to jako moct se úplně celá ponořit do vody po dlouhém dni parna a žízně (jistě si teď umíte dobře představit). Takže jsem z toho vyvodila, že ho mám doma opravdu málo a měla bych s mužem probrat, jak by se to dalo udělat, abych ho mohla mít víc.

O houpání a rovnováze sil

Přátelé, zážitky z Čech zvolna přechroustávám a rozhostila se ve mně filozofická chvilka.

Jeli jsme dnes na kolech na hřiště a v houpací síti jsem se nemohla myšlenkově odtrhnout od následujícího rytmu:

Světlo, tma.

Den, noc.

Léto, zima.

Horko, chlad.

Sucho, déšť.

Sem, tam.

Odjíždění, návrat.

...

Kočičkové samolepky

Přátelé,

Z dovolené v Čechách mám v sobě nahromaděnou obrovskou energii, kterou musím pustit do světa.

Asi tak tisíc pětset sedm "aha" momentů, které jsem sice vždycky tvrdila, ale ne vždycky jsem si opravdu uvědomovala, co skutečně znamenají.

Začneme tímhle:

Život a jeho prožívání je otázka volby.

Není to úplně maximálně svobodná volba, protože něco je nám dáno. Každý máme kořeny, které nás drží k zemi. S tím se nedá moc udělat.

Ale každý máme taky korunu, a ta roste vzhůru. Může být tak vysoká, jak jen podmínky dovolí - kolik máme prostoru v okolí. Kolik místa nad sebou. Jak dobře jsme zavlažováni a vyživováni z kořenů.

Přesto si lze často "v rámci možností" vybrat, jestli budeme život prožívat pozitivně a nebo negativně.

Příklad z naší domácnosti.

Děti dostaly dárek - kočičkové samolepky. Vydržely je neotevřít několik dní. Bylo na nich vidět, jak hrozně se na ně těší, až je budou moct použít. Ale chtěly si je nechat až "domů". Doma se slušně zeptaly, jestli s nima můžou polepovat dveře a skříně a zdi. Moc jsem se na to netvářila, protože pro mou "dospělou" (čtěte "starou a nudnou") tvář už byly samolepky příliš kýčovité a nijak zvlášť se mi nelíbily (natož představa, že je máme rozlepené všude po bytě - našem pěkném a čistém a nudně dospělém).

Jsem asi vážně hyperaktivní

Přátelé

Vždycky jsem si myslela, že jsou to jen takové řeči mojí mamky.

Ale když se tak pozoruju, jak mi je, když jsem (skoro úplně) přehlcená programem, lidma a návštěvama v Praze - BÁJEČNĚ. Skvěle jsem si vás užila (i přes to parno - heč, u nás bylo už jen 23 ;-).

Ale když si uvědomím, že bych po dvou hodinách sezení doma už zase něco podnikla...

Možná, možná... Na tom přece jen něco bude.

O rozdílech mezi MUŽI a ŽENAMI

Přátelé,

Už z nadpisu vám musí být jasné, že vás opět čeká nějaké zásadní moudro, které jsem (samozřejmě zcela první na světě) objevila během své životní cesty.

Nikoho to jistě ještě nikdy nenapadlo!

Inu, Amerika, že?

O co jde?

Čtu převratnou knížku, která mi vše ohledně genderových odlišností propojila do souvislostí.

Takže vás hodlám uklidnit, pokud jste o tomto tématu kdy měli nějaké pochybnosti.

Připouštím tedy, že možná tu hlubokou pravdu už všichni znáte.

Ale to mi nebrání být na větvi z toho uvědomění a vesele to tu s vámi sdílet.

Uši našpicovány? Jdeme na to!