Haló, milí přátelé?

Tak jsem uvažovala znovu o funkci toho blogu.

Ano, samozřejmě je to můj prostor, kde se zamýšlím a ujasňuju si svůj pohled na svět.

Můj napůl zápisník bezprostředních dojmů.

A nepochybně je to i (nedocenitelná) studnice zásadních životních rad, které bych si bývala strašně ráda od někoho moudřejšího přečetla, v dobách, kdy jsem se jako mladé ptáče zmítala v nejistotě, jak mám na některé životní události reagovat. Proto je teď, když už jsem strašně moudrá ;-), neochvějně šířím dál a úplně si představuju ty davy mladých slečen, které se díky mně vyhnou zbytečným životním pochynostem... ;-)

Ale vážně.

Předně je to ovšem, přátelé, můj kanál k vám.

Píšu o sobě, představuju si vás, jak to čtete, a těším se na nějakou reakci. Že se o vás něco dozvím. Jak to vidíte vy a jak se vaše životní moudro potká s tím mým.

Ale asi je to ale složité médium.

A nebo to neumim napsat.

Protože často následuje jen zvláštní ticho. There is quiet. Too quiet.

A tak jsem si řekla: "Milá zlatá, takhle to dál nejde. Snad oni si nemyslí, že jen toužíš mluvit a mluvit pořád o sobě...? Propánajána!" 

Přátelé milí, to bych nerada a rezolutně to odmítám. Myslím na vás s každým příspěvkem.

A tak volám: haló haló, jak se vám vede? Je všechno, jak má být? Co právě řešíte za životní okolnosti? Chtěli byste číst ode mně něčeho míň, víc, stejně? Chtěli byste se mnou radši mluvit. Já s vámi moc.

Nechcete si udělat výlet na sever?

A nebo se potkat zase v Praze?

Budu mít teda nějaké úkoly, čili omezený čas, ale ráda si na vás najdu hodinku (až čtyři... :-).

Vyrazíme někam?

Ozvěte se, když se vám bude chtít. Mě se chce.

Zatím ahój,

Těším se na zprávy o vás (ať už tudy nebo jinudy).

Vaše Š.