Přátelé,
Někdy se ráda na chvíli nořím do minulosti.
Otevřu staré deníky a čtu si o sobě.
Je to fascinující.
Ty rozpaky.
To mládě, zmatené a neukotvené.
Bez kouska nadhledu, jen se strachující, jak působilo to, co řeklo.
Jsem mnohonásobně radši za to, že mi je třicet (ehm, dvacet šest samozřejmě ;-)), než kdyby mi bylo věčných sedmnáct. O propána, jen to ne!
Ne, že bych se teď už nikdy nestrachovala, ale obvykle to zpracuju v rozmezí jednoho dvou dnů.
A to si ještě představuju, že postupem času to se mnou bude ještě neskonale lepší než teď (což jak jistě sami uznáte, už málem ani nejde... ;-).
Tak na NÁS, ať zrajem vesele!
Díky, že jste taky nezůstali sedmnáctiletí.
Š.
Jo... všem mláďatům doporučuju vést si deníky. Kvůli té chvíli za 20 let, kdy je otevřou a zjistí, jak moc se toho může za 20 let změnit k lepšímu!! :-)))
OdpovědětVymazat