Summer rain - střípky o tanci a emocích

Přátelé,

Přemýšlela jsem, jak je to vlastně s těma emocema.

Jestli to, jak je člověk u sebe prožívá, je součást povahy. A nebo se to dá změnit.

A jestli to, jakým způsobem o nich dokáže mluvit, se dá trénovat.

Jasnou odpověď na to nemám.

Ale něco vám povím - opravdu předlouhá léta jsem vůbec netušila, kdo jsem a nedokázala dobře pojmenovat, co cítím. Ty pocity jsem ale vždy měla extrémně silné. Takže to musí být záležitost povahy. Silné plus, silné mínus. Obří nadšení, pak obří trápení. Změnit se to nedalo.

Jenže!

Málokdo to věděl. Nemluvila jsem o nich. Jakože skoro vůbec.

Mlčela jsem o tom, co mě trápí, ale i co mě těší.

Nebyla jsem s těmi emocemi (a se sebou, jaká jsem) vůbec smířená.

Myslela jsem, že to je špatně, cítit něco tak silně oběma směry.

Že to je projev nedostatku sebekontroly.

Že to normální smrtelníci nemají.

Tak jsem tu kontrolu zapnula.

Výsledkem bylo, že mě lidi moc neznali - nedala jsem jim k tomu příležitost.

A to následně vedlo k tomu, že jsem si připadala osamělá a skoro přestala prožívat i to pozitivní. Tedy ne prožívat (ve smyslu cítit ty emoce), ale žít to. Vybírat si to. A proč? Jen proto, že jsem se na začátku nebrala, jaká jsem.

Jen Ti opravdu nejbližší přátelé mě tak brali pořád. Nevzdali se a věřili mi, že až budu potřebovat, tak s nimi budu mluvit o čemkoliv. Věřili, že vše důležité je uvnitř. A byli se mnou i přes mé mlčení. Vytvářeli bezpečné prostředí, abych si mohla dovolit žít tak, jak to mám ráda. S nadšením. I když někdy až bláhovým.

A měli pravdu. Uvnitř mě stále byla ta touha jásat a těšit se z toho, co příchází. A v záblescích volnosti to prosáklo i do vnějšího světa.

Znáte, co je summer rain? Není to obyčejná letní přeháňka. Je to moment pod širým nebem, kdy začnou padat teplé dešťové kapky a vy vidíte děvče, jak leze okamžitě do stanu, oblíkne si ty nejlehčí žabičkové šaty a vyskočí v nich bosá na louku a uprostřed těch kapek začne tančit. Déšť padá ze skoro modrého nebe, ona si tančí na hudbu, kterou neslyšíte, protože zní jen jí v hlavě, ale vidíte ten MOMENT. Čirá radost.

A kde se udála ta změna, že jsem začala o svých pocitech mluvit? 

Nejdřív jsem začala psát. Papír snese vše. Můžete mu sdělit cokoliv, co nikdo nepochopí. Všechny touhy a stesky a vztek a... dokonce i štěstí. Když jsem popsala stohy papírů o trápení, dostala jsem několik vynikajících životních lekcí, díky kterým mi došlo, že už se nechci dál trápit. Doopravdy nechci. Že nechci prožívat svět jako místo, které člověku stále cosi nestihlo dát. Nebo rodiče jako naplňovatele potřeb, které mi bývali mohli pořešit, ale nepořešili. A že to, co jsem nedostala, si můžu dát sama. Že si to dokonce musím dát sama (což zahrnuje si o to někdy prostě říct někomu dalšímu).

A že žít tak, jak chci, je moje volba.

A pak jsem to zkusila. Tento bod přišel někdy v momentě, kdy už jsme byli přestěhovaní sem do Německa. Už jsme tu kousek odžili. Člověku totiž zvedne sebevědomí, když zjistí, kolik toho zvládnul udělat (to už jsem tu kdysi psala, asi v Pohovoru). Rozhodla jsem se sebrat tu hozenou rukavici a vzít to jako dar. Užít si tu to, co je tu lepší než v Čechách. Být vděčná za to, co tu dostanu. To byla má první fáze vyrovnání.

Ale ještě to mělo jeden zlom. Chvíli jsem si ještě myslela, že se musím rozhodnout, kde budu šťastná. A že se to vzájemně vylučuje. Že nejde chtít žít tam a přesto být spokojená zde. Nejde si užít náhražky toho, co bych tam měla v celé své kráse. To mě tak válcovalo, že jsem se prostě musela otevřít. Dát všanc své srdce. Nenést vše sama. A tak jsem o tom prostě začala mluvit. O stesku. O těšení. O zoufalství i míru. 

A hle - tak strašně mi to pomohlo. Jen to všechno říct, nic si nezastírat. Připustit to sporné i to pěkné. Najednou o svých emocích mluvím. A ono to je nakonec docela snadné. Jen překonat ten strach. Ale z čeho vlastně? Ze zranění. Z nepochopení. Že se to někoho dotkne?

Tím se mi změnilo i prožívání.

Objevila jsem, že si nemusím vybrat jen jedno místo ke štěstí. Že to jde obojí. Že ho můžu vozit s sebou tam a zase zpět. Že není nic zlého na tom, prožívat silné emoce oběma směry. Že se nemusím snažit žít "průměrně". Že jsem v pořádku, tak jak jsem. A že nejsem sama, kdo to tak má. 

A tak jsem došla k závěru, že záleží na tom, proč člověk nedává své emoce najevo. Protože je necítí? Nebo protože pro ně nemá slova? Nebo má jen strach je vyjádřit? S druhýma dvěma se dá postupně něco dělat, pokud člověk cítí tu potřebu. Aspoň to je moje zkušenost. Někdy ale není potřeba toho vyjadřovat moc, když vám ostatní rozumějí i beze slov a dají vám čas a prostor, abyste začli mluvit až uznáte za vhodné (což někdy teda vyžaduje notný kus sebezapření, ehm...).

Úleva, podobná těm "z klobouku".

Díky vám všem, kdo jste k tomu přispěli a díky i vám, kteří mě jen sledujete, jak jdu po své cestě.

Vaše Š.