Dokonale vyvedená z míry

Přátelé,

Jistě znáte to úsloví, že žena "neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane".

Ano. Tak to je přesné.

Zcela mě to uzemnilo.

Usoudila jsem totiž, že na mateřské strašně trpím nedostatkem volnosti. A že bych docela ráda někdy měla čas pro sebe.

V Čechách jsem ho totiž pro sebe měla spoustu a strašně mě to "nabíjelo". Bylo to jako moct se úplně celá ponořit do vody po dlouhém dni parna a žízně (jistě si teď umíte dobře představit). Takže jsem z toho vyvodila, že ho mám doma opravdu málo a měla bych s mužem probrat, jak by se to dalo udělat, abych ho mohla mít víc.

Měla jsem strach, co mi na to muž řekne.

Že mi řekne, že celé dny zírám do iPadu, takže nechápe, co mi schází.

Nebo že si celé dny přece můžu hrát a chodit na hřiště.

Nebo že on také nemá tolik času pro sebe, kolik by chtěl.

Už jsem měla připravenou odpověď, že mateřská není zábava, nýbrž břímě (přestože to není pravda a docela si jí užívám). A že v pátek ve tři mi směna nekončí. A že nemám žádné intelektuální vyžití (přestože to není pravda, jelikož furt něco čtu). A že nikdy nemám dovolenou jen sama pro sebe (to je zatím pravda, ale dřív to kvůli stáří dětí prostě nešlo). A musím předem hlásit, že jedu na hoďku na kole sama ven v klidu si přemýšlet (což je logické, že se člověk jen tajně nevypaří z bytu, ale s druhým se dohodne, že?). A nemám žádné své koníčky! Ani psa!!

A vůbec jsem cítila strašnou křivdu, která je na mně páchána.

Jenže hle!

Muž mi sdělil (kromě toho, že on by se například také rád ráno vyspal, čemuž docela rozumím), že souhlasí a má pro mě připraven dárek k výročí svatby.

Hlásí se k tomu, že bude jednou týdně mít děti celý večer a uspávat je, abych mohla vyrazit "ven".

Nezbylo mi nic jiného, než jen tiše mrkat.

Jakože fakt?

Každý týden?

Hm...

Co budu proboha každý týden v Hamburku dělat? To mám jen bloumat ulicemi? Jak s tím časem naložím?

Kompletně mi to zaměstnalo hlavu na několik dlouhých minut.

...

Rozumíte?

Jak rafinované to je?

Když oficiálně MŮŽU jít, kam chci, a dělat si co chci.

Mám VOLNO.

A co teď s ním?

Ukáže se totiž, že já možná vůbec nechci být jednou týdně celý večer pryč. V Hamburku. Sama. Co když se tam budu bát? ;-)

A nebo se ukáže, že už si nemůžu stěžovat. A trpět.

Co pak budu dělat???

Nejspíš si budu muset najít ke stížnostem nějaký jiný důvod.

Znáte to, dáte žíznivému napít, v ten moment dostane hlad...

V každém případě dám určitě vědět, co jsem se svým volným pátečním odpolednem podnikla. A děkuji, odzbrojilo mě to ;-).

Š.