Kočičkové samolepky

Přátelé,

Z dovolené v Čechách mám v sobě nahromaděnou obrovskou energii, kterou musím pustit do světa.

Asi tak tisíc pětset sedm "aha" momentů, které jsem sice vždycky tvrdila, ale ne vždycky jsem si opravdu uvědomovala, co skutečně znamenají.

Začneme tímhle:

Život a jeho prožívání je otázka volby.

Není to úplně maximálně svobodná volba, protože něco je nám dáno. Každý máme kořeny, které nás drží k zemi. S tím se nedá moc udělat.

Ale každý máme taky korunu, a ta roste vzhůru. Může být tak vysoká, jak jen podmínky dovolí - kolik máme prostoru v okolí. Kolik místa nad sebou. Jak dobře jsme zavlažováni a vyživováni z kořenů.

Přesto si lze často "v rámci možností" vybrat, jestli budeme život prožívat pozitivně a nebo negativně.

Příklad z naší domácnosti.

Děti dostaly dárek - kočičkové samolepky. Vydržely je neotevřít několik dní. Bylo na nich vidět, jak hrozně se na ně těší, až je budou moct použít. Ale chtěly si je nechat až "domů". Doma se slušně zeptaly, jestli s nima můžou polepovat dveře a skříně a zdi. Moc jsem se na to netvářila, protože pro mou "dospělou" (čtěte "starou a nudnou") tvář už byly samolepky příliš kýčovité a nijak zvlášť se mi nelíbily (natož představa, že je máme rozlepené všude po bytě - našem pěkném a čistém a nudně dospělém).

Ale děti byly asertivní. Pravily, "tak na naše šuplíky ale můžeme". Hned mi to nedošlo. Ale za vteřinu ano. Ty šuplíky označujeme opravdu za JEJICH. Jsou sice součástí NAŠÍ skříně, ale jsou teda jejich nebo né?? Vzpomněla jsem si na seriál Vyprávěj (kde matka dala dceři byt a pak jí neustále kecala do toho, jak s ním má nakládat) a odsouhlasila jsem to.

Děti nadšeně polepily oba šuplíky třpytivýma kočičkama. Krásně se u toho dokázali spolu domluvit. Arch měli sice společně, ale nevznikl ani jeden konflikt, že někdo chce tuhle kočku a druhý tu samou. Prostě si je rozebrali. Dokonce si vzájemně nabízeli "chceš tuhle?".

Viděla jsem to nadšení v očích. "Mami!! Podívej, jak jsme si to ozdobili!"

Copak bych to mohla v tu chvíli zkazit nějakým svým nudným usedlým přístupem?

Je opravdu tak důležité, aby se už od 2 let učili "rozeznávat" kýč od "opravdového" umění? Přinesla by jim takhle schopnost víc spokojenosti v životě?

Máme tedy polepené dva šuplíky a ten zahlednutý moment štěstí mě sytí, kdykoliv se na skřǐň podívám ;-)

To za to podle mě stálo.

A kdo by chtěl, na dokreslení přidávám odkaz na písničku, která to pro mě vystihuje naprosto přesně (je v němčině, tak se když tak ozvěte a já sem hodím něco na způsob překladu). Kdyby odkaz nešel (kvůli autorským právům), tak googlete a nebo hledejte na Tubě "Bourani - Auf uns".

https://m.youtube.com/watch?v=k9EYjn5f_nE

Užijte si cokoliv je kolem vás!

Díky,

Š.