O houpání a rovnováze sil

Přátelé, zážitky z Čech zvolna přechroustávám a rozhostila se ve mně filozofická chvilka.

Jeli jsme dnes na kolech na hřiště a v houpací síti jsem se nemohla myšlenkově odtrhnout od následujícího rytmu:

Světlo, tma.

Den, noc.

Léto, zima.

Horko, chlad.

Sucho, déšť.

Sem, tam.

Odjíždění, návrat.

...
Jedna síla vyžaduje tu druhou a bez ní nemůže dlouhodbě existovat.

Vzniká z ní a zase v ní zaniká.

Jedna sama o sobě by byla neukotvená. Šílená. Neznala by svou hranici.

A nebo naopak tak tuhá, až by byla umrtvená. Bez kapky energie.

Neznámé, známé.

Bílá, černá.

Muž, žena.

Pohyb, klid.

Krok, krok.

Přirozený rytmus.

Stisk, uvolnění.

Výkon, odpočinek.

Spolu, sami.

Obojí je potřeba. 

Když je jednoho moc, musí přijít druhé, jinak se systém sám v sobě zhroutí.

Sem, tam.

Pořád dokola.

Země se otáčí.

Měsíc obíhá.

A my jdeme.

Životem, ke smrti.

Pořád dokola.

Žízeň, vláha.

Jaro, podzim.

Cit, lhostejnost.

Žár, mráz.

Jdeme, zastavíme se.

Dopředu, dozadu.

Zvuk, ticho.

Jsem toho plná.

Je to tak uklidňující.

Š.