Dny světla a dny tmy

Přátelé,

Něco vám povím. Žádná pandořina skříňka to teda nebude, ale ani tak moc nechápu, proč to tak je.

Mám dny, kdy jenom čerpám, jenom čtu, jenom se dívám. A nic (naprosto nic zajímavého) ze mně nevychází. Jsem v záporném pólu (a tím nemyslím hned nabroušená, spíše pasivní).

Děti si v těch dnech musí vymyslet zábavu (skoro) samy, já jen sleduju, co dělají (a někdy ani moc ne, jsem jen doma někde "v pozadí") Přes den si řeším svou rutinu a pouze nasávám světlo. Nemluvím s lidmi, svět mě míjí. V noci zpravidla spím.

A pak se to najednou nějak přecvakne. Z ničeho nic.

A nastanou dny tmy. Ty vypadají tak, že za světla se opravdu věnuju dětem a užívám si svou rodičovskou dovolenou. Kreslím křídama, lezu po bytě jako pejsek, maluju dětem na tváře obrázky, čtu jim kvanta knížek, hraju si. Směju se. Máme bohatý společný program a výbornou náladu. Vykládáme si před spaním. A oni celkem ochotně usínají poměrně včas. A já pak, jakmile se setmí, píšu. 

Vše, co mi kdy za poslední dny blesklo hlavou, si píšu. Drtivá většina z toho se nedá zveřejnit na blogu. Jsou to jen takové "docvaky", kdy si něco uvědomím. Obvykle něco, co už všichni ostatní dávno vědí. Nebo imprese, kraťoučké pocity unešení. Hlášky našich dětí si píšu. Seznamy knížek, co nutně potřebuju. Dopisy všem blízkým srdcím. 

Hlava mi běží. Když bych měla tu možnost, jezdila bych za vlahého večera po okolí, třídila myšlenky a zapisovala je. A nebo chodila po Praze a povídala (díky vám všem, kdo posloucháte).

Ale ten proud slov plyne (až na čestné výjimky) ven jenom po tmě. A to ani nejsme v Norsku. Zajímavé, že?

Možná vás to neohromilo tak jako mě ;-). Ale to nevadí.

Přijde čas, kdy to přijde vhod. Alzheimer, vnoučata a tak. A kdyby náhodou ne, vyhodit se to dá vždycky.

Hezké tvůrčí spaní!

Š.