Pravidla rodinné hierarchie

Přátelé,

Dnes zase musíme posunout svět o krok dál.

Je vám jasné, že nikdo se tohoto úkolu nemůže zhostit radši než já... ;-)

(Jak se zpívá v jedné písni:
"Moment, musím ještě honem zachránit svět...")

Takže.

Vyložili jsme si, že ohledně domácích pravidel může zavládnout téměř úplná flexibilita (minimálně teď jsem ve stavu, že mi to pomáhá).

Ale pak existuje "vyšší světový řád", a tam to tak úplně nejde.

Jeho zmenšeninu představuje rodina.

A v ní panují nepsaná pravidla, o nichž jsem po většinu svého života neměla tušení.

Tyto informace ve školách úplně chybí.

Aspoň teda v těch mých jsem je nezaregistrovala.

A v rodinách se k nim přistupuje naprosto individuálně (skoro bych řekla systémem, kdo si co vyřve). Máme tu velkou volnost v rodinném uspořádání. Ale to ještě nezaručuje, že se rodině jako celku daří na výbornou.

Přitom (aspoň já to tak vnímám), když by se tato pravidla respektovala napříč vesmírem... Znáte to.

Tak vám tady teď některé z nich představím, chcete? (Ano, zkušení čtenáři již tuší - bude to předlóóóuhatánský článek o rodinných vztazích, ze kterého jsou muži osvobozeni a mohou jít v klidu na fotbal ;-) Nicméně ty, kdo mají dost kuráže si to přečíst i přes mé výslovné varování, zde vřele vítám ;-).

Přátelé, není to příjemná záležitost, to říkám na rovinu. Člověk by byl mnohem radši, kdyby se se všemi lidmi bylo možné domluvit a kdyby se všichni vzájemně uměli pochopit. Ale bohužel svět takto není zařízen. S některýma lidma se nedomluvíte nikdy a nikdy vás nepochopí. Je úlevné, když to člověk pochopí a zbytečně se tím nadále nevyčerpává. Ale přesto je prospešné respektovat je už z jejich podstaty.

Sem tam (takhle během vývoje času) nám třeba začne lézt cosi na druhých lidech na nervy. Na rodičích, na detětech (obvykle to, co na sobě ;-), na partnerech i šéfech. Plus na všech ostatních, s nimiž jste často v kontaktu. Zkoušeli jste je jistě (já jo) nějakým způsobem trochu korigovat a možná jste došli k témuž závěru jako já - fakt to nefunguje, změnit přímým tlakem se nedají (ostatně ani já ne). Co máme tedy za další možnosti, když nám lezou s těmi svými vlastnostmi pěkně krkem? No, samozřejmě si o tom s nimi vlídně a chápavě pohovořit.

A co když to nezabere a "pěkně krkem" se změní na "už se nedá vůbec vystát"? Co pak? Zavrhnout je, zlomit nad nima hůl (rozejít se ve zlém) a vyloučit je z rodinného systému?

Spousta lidí to v historii udělalo se spoustou vztahů. Prostě se pohádali "do krve", přestali spolu mluvit, spálili mosty, utekli od sebe nebo i hůř.

Přátelé, mé dosavadní poznání v této oblasti ukazuje na to, že to nejen často vyřeší původní problém pouze dílčím způsobem a navíc to do celého rodinného systému vnese silnou zátěž, která se projeví (dřív nebo později) nějakou botou v dalších vztazích. Když ne v generaci, v níž k tomu zavržení došlo, tak v některé z dalších. Jinými slovy - není to dlouhodobě nosná strategie. Je to strategie silně destruktivní. I když nevylučuju situace, ve kterých je to lepší než totální kolaps. Nevylučuju už v životě nic. Ale dokud má smysl se snažit to vyřešit jinak...

...zkusím vám nastínit "jak by to šlo" (aspoň jak jsem se dočetla podle pár moudrých hlav).

Tedy.

Každý člen rodiny má v systému své místo a jeho ztráta / opuštění (i kdyby bylo dobrovolné) může ostatní členy vyvést z míry.

Tady máte na stříbrném podnose přehled vztahů, které, když jsou respektovány, celé věci to může dramaticky pomoct a úplně otočit atmosféru v rodině (a nebo minimálně docílit mnohem kvalitnějšího, i když třeba ne ideálního řešení). Seřadila jsem je v namátkovém pořadí:

1) Dvojčata. 

Jedná se o jeden z nejintenzivnějších vztahů vůbec. Kdokoliv (rodiče, další sourozenci a zejména životní partneři jednoho z dvojčat) jsou vždy hierarchicky až o stupeň níž a nemají nárok omezovat vztah dvojčat jakýmkoliv způsobem. Zejména né se ptát "proč si s ním už zase píšeš?" nebo "to vám nestačí se vidět na kafi jednou za tejden?". Pokud si tento nárok činí, atmosféra se komplikuje. Jediný, kdo může beztrestně omezovat četnost kontaktu dvojčat, jsou ona sama. Co atmosféru naopak uvolňuje, je silná podpora vztahu dvojčat ze strany dalších členů rodiny, a to i v průběhu jejich celého dospělého života. 

Prostě, dámy a pánové, co máte v rodině dvojčata, nechte je existovat a buďte rádi, že "si vyhrajou" sami. Času pro sebe totiž není nikdy dost, takže ho využijte, zatímco jsou na tom kafi.

2) Děti dle pořadí. 

Starší dítě má vždy přednost před mladším. To je už docela známá věc. Neznamená to, že mu budeme "nadržovat". Ale že je jeho místo pro nás jasné. Pokud jsou v sourozeneckém vztahu spory, často pomůže (i zdánlivě nelogicky) jasně navrátit a vymezit hierarchické pořadí sourozenců. Dětem opakovat, kdo je starší, kdo přišel na svět první, kdo druhý. Někdy i za cenu oběti vlastního strachu (například, když mateřský pud nutí chránit mladší dítě před starším, které na něj zdánlivě bezdůvodně útočí, dělá mu naschvály - je řešením místo "zlobení se" pochopit toho staršího). Asi takhle: "Vidím, že bys nejradši zakroutila bráškovi krkem. Musí Tě asi hrozně štvát, co? Tomu rozumim, není to jednoduché, když je pořád "ten malej a hodnej" a všichni jsou z něj paf. Ale víš, že jsme moc rádi, že zrovna Ty ses nám narodila jako první? Taky jsme z Tebe byli paf, všichni. A kdybysme si mohli na světě vybrat znovu jakékoliv první dítě, vybrali bysme si právě Tebe. Když Tě bude zase bráška rozčilovat, můžeš klidně přijít za mnou a vypovídat se." 

Prosím vás, tento monolog si ale klidně nechejte až na večer, když se děti bezprostředně nervou (ať z toho pokusu o chápavý přístup nevyskočíte sami z kůže). Někdy dokonce pomůže si tyto věty jen tak zkusmo pronést nad SPÍCÍM dítětem (protože je pochopitelně zrovna nejsladší a obvykle ho zrovna nemáte chuť přetrhnout jako hada). Funguje to taky, ale pomalejc. Každopádně dítě, jisté si svým odpovídajícím místem v rodině bude (v krizových situacích) spíše bránit své mladší sourozence proti "vetřelcům" a jakmile se jim cokoliv přihodí, bude se o ně bát a přát jim zase "všechno dobré".

Mimochodem, pořadí dětí se vztahuje i na děti, které již zemřely (včetně těch při porodu). Jednou měly mít místo v rodině a je dobré to říct nahlas i před ostatními sourozenci, kteří to nezažili nebo zapomněli.

3) Ex-partneři vašich současných partnerů/partnerek. 

Patří jim tiché díky a hluboký respekt. Bez nich (a bez toho, že odešli) by vaši partneři nebyli tím, kým jsou. Minulé vztahy je bez výjimek formovaly a daly jim potřebné zkušenosti pro to, aby se mohli emočně a vztahově vyvíjet a být pro vás lepšími partnery než byli pro své předchozí.

4) Rodiče jsou rodiče.

Aneb definice kruhem. Není sporu o tom, že lidi se dělí na dvě kategorie. Na ty, kdo mají mother issue, a ty, kdo mají father issue :-) A často se tahle naše letitá témata s rodiči vlečou až do dospělosti. Mně se osvědčilo si bez servítek vypsat, co mi na nich všechno vadí, a nebo v akutních případech vyjet na kole někam do polí a tam si nahlas zanadávat... :-). Zcela zásadní prvek ale spočívá v tom, že ať vám pijou krev čímkoliv, bez nich byste tu prostě nebyli. A to by (minimálně pro většinu vašich přátel) byla obrovská škoda. 

Někdy tak v průběhu doutnajícího konfliktu pomůže, když si člověk aspoň napíše na papírek (nebo přečte již dříve napsaný): "Mami/tati, přestože jsem z vás teď na mrtvici a nejradši bych vám vyčetl všechno pod sluncem, pod tím vším jsem vděčný za to, co jste se mi snažili dát. A i když to třeba chci sám/sama mít v životě jinak než vy, beru, že jste se snažili udělat to nejlepší, co jste v tu chvíli svedli. Díky."

5) Biologický rodič dětí (ať matka nebo otec). 

Platí pro něj podobná nutnost respektu jako výše, jakkoliv se to někdy velmi těžko realizuje, zvlášť když se partneři rozejdou nějak hodně krušně (ponižování, ignorace, letité soudy při rozvodu, nezajímá se o děti, atd. - ani nelze udělat celý výčet možných katastrof). Přesto pořád platí - kritizovat ho mají nárok výlučně jeho vlastní děti (a nebo jeho vlastní rodiče), a jen v mezích bodu 4.

Vy, jakožto jeho/její ex, si o něm/ní můžete myslet své, ale zpracovat si to musíte výlučně mimo doslech dětí (opět, propiska a papír nebo pole...). Tím myslím ty výroky despektu "no jo, tatínek..." (a výraz pohrdání).
Ale už vůbec nikdy, dvojitě nikdy, se do něj nemá co veřejně obouvat váš/vaše další partner/ka. Protože pro něj/ni platí bod 3. Opět může své negativní názory na něj/ni vyjadřovat tak maximálně v naprostém soukromí (uprostřed pole), jinak to přináší spoustu průšvihů. Nahlas (tzn. zvláště před dětma) by ho měl respektovat a nebo mlčet. 

Ať je to, jak je to, bez biologických rodičů by děti nebyly na světě, a pokud je mají oba jen trochu rádi (což předpokládám), musí si minimálně tuto zásluhu vzájemně přiznat (lépe ovšem tolik zásluh a hodnot, na kolik si jen vzpomenou). I když se to zdá jako dost složitá věc, dá se to natrénovat a opravdu to funguje - přinese to do destabilizovaného systému opět klid. Rodič může nejvíc dětem prospět, když jejich vztah s druhým rodičem maximálně podporuje (pokud tento jeví zájem). Asi následovně: "Ať už se mezi námi s vaším tátou (vaší mámou) událo cokoliv, je to pořád váš táta/máma, a já jsem rád/a, že s ním máte dobrý vztah (a nebo, pokud vztah nemají - "že jsem vás mohl/a mít s ní/m"). Bez něj byste totiž nebyli na světě, nebyli byste takoví, jací jste a to by byla škoda."

6) Rodiče partnerů.

Jsou v kritice tabu. Přátelé, zásadní bod: kritizovat rodiče přísluší výlučně jejich vlastním dětem. Je jedno, jak nahlas vaši partneři na své rodiče hudrají, VY nepřilévejte do ohně. Buďte u toho a mlčte. Ideální věta pro vašeho partnera/partnerku, který/á je zrovna naštvaný/á na svého rodiče a hudrá "Já se z té mámy/toho táty jednou fakt pominu" není "To mi povídej, to mě minule...", anobrž "Co by Ti pomohlo, aby ses uklidnil/a?" A i když vám výslovně udělí svolení, abyste o nich klidně říkali cokoliv, zásadně nedoporučuju ho využívat příliš často a "obouvat" se do vlastností, které vás na quasi-tchánech rozčilují (jako že jich může být po letech klidně stejně jako na vlastních rodičích). 

Opět totiž platí to samé - bez rodičů by vaši partneři nebyli vůbec naživu. Je potřeba to mít na paměti a svůj nesouhlas s chováním rodičů vašich partnerů si ventilovat nějak jinak. Už víme, jak, že?

Následná hojivá věta (pro chvíle klidu) ten postoj zase narovná: "I když jsem někdy z Tvých rodičů vyvedený z míry, přesto jsem rád, že je máš a musím uznat, že jsou ještě docela v pohodě. Představ si, o kolik horší by taky mohli být... (nepopiratelně, na světě je spousta ještě mnohem šílenějších případů, i když si to po týdnu stráveném s tchánovci jen horko těžko představujete ;-).

Protože úplně cítím vaše pochybovačné pohledy (měla jsem to zpočátku stejně, když jsem se s těmito pravidly seznámila - mimochodem, v oblasti rodinných konstelací), zkusíme teď zážitkové okénko.

Představte si, že by vám váš partner / vaše partnerka doma zpravidla říkal/a:

- "Jsem rád/a, že máš takové kamarády jaké máš. Úplně chápu, proč si tak fajn rozumíte. A jsem moc rád/a, že si s nima tak odpočineš." Na rozdíl od:

- "Ti Tvoji kamarádi, no to je hrůza (obracení očí v sloup), jak se s nima můžeš vůbec bavit? Copak bez nich nemůžeš chvíli vydržet? Nemůžeš si najít nějaké normální...?"

Která verze by se vám líbila víc?

A ke komu byste měli sklon se přiklonit v jedné a v druhé verzi?

A o tom to právě je. Podpora posluchače paradoxně přechází na zavrhovanou a kritizovanou stranu. A upřímně, je to směr, který vnese do systému úlevu?

Čili jsem vám představila styl univerzální vděčnosti za to, co k nám přichází, a z čeho jsme vzešli.

I když to někdy není růžové, přímočaré a snadné.

Co vy na to?

Věříte, že by to mohlo mít vyšší smysl a dovedete si představit, že by to vedlo k úlevě v rodině?

A jestli o tom pochybujete, i to je potřebná fáze. Můžete si o tom klidně jen přemýšlet a nebo si to představovat "na zkoušku"? A nebo to prostě zavrhnout ;-).

Mě to ale každopádně docela pomohlo od toho, abych si některé jevy brala příliš osobně. A tím jsem také zjistila, že prožívání (i dlouholetých vztahů) může být záležitost reflexů (jen pár set tisíc spojů v mozku, které stačí přepojit a pak opakovat aspoň 4 týdny ;-)), a dá se proměňovat. Sice pomalu, ale jo.

Jak je přepojit co nejsnáz, o tom si zase povíme jindy.

Tak co si o tom myslíte?

Máte s tím nějaké osobní zkušenosti?

Díky, že jsem vám mohla opět předložit jeden spasitelský plán na podporu lásky v rodině ;-)

Dobrou noc všem,

Š.