Na kolik pravidel lze rezignovat?

Přátelé,

Opět jedno rodičovské okénko poctivé sebereflexe.

U svých dětí používám lety prověřenou výchovnou metodu "pokus omyl". Jsem přesvědčená, že je to jediná dlouhodobě spolehlivá metoda vůbec.

Ano, některé příručky tvrdí, že děti se nemají mást proměnlivými pravidly. Že vadí, když řeknete jednou "jó" a podruhé "né" (nebo neřeknete nic). To je fakt.

Ale přátelé, prozdradím vám jedno protikouzlo.

Existují děti flexibilnější. Ty to zvládnou. Změnu přežijí. Nic to s nima neudělá.

Pak jsou děti méně flexibilní. Ty budou na vytváření pravidel spolupracovat a vyžadovat je. Mají je rádi a uklidňují je. Pro ty opravdu platí - nebořte jim svět příliš mnoha změnami.

A naprosto totéž platí pro rodiče

Pokud píšu "méně flexibilní", nemyslím tím, že mají nedostatek něčeho, co je dobré a žádoucí. Vůbec bych si netroufla vydat prohlášení, že flexibilita je žádoucí. Ani nežádoucí. Flexibilita je prostě stav člověka. Sama o sobě je neutrální. Může mít výhody, když vám pomůže rychleji se přizpůsobit proměnlivým podmínkám. Ale může mít též nevýhody, a to je příliš rychlé opuštění situace, která se jeví jako nežádoucí. Neboli úprk. I když se občas později ukáže, že by se situace změnila v žadoucí, kdybychom ještě trošku vydrželi...

Přátelé, já jsem příklad velmi flexibilního člověka, lnoucího k "vyšším" pravidlům. Snadno chápu jejich význam. 

To "se" dělá, toto ne. 

Bez výhrad je dodržuji. Včetně dopravních značek. 

Ale "domácí" pravidla ochotně opomíjím. V tomto ohledu, když nadnesu nějaké pravidlo já, musím už opravdu věřit v jeho smysluplnnost. Pak napřu spoustu sil, abych ho začala sama dodržovat a vyžadovat. Ale pokud mi přijde, že to za tu energii nestojí a nebo to nenese rychle kýžený efekt, prchám od něj a v mžiku ho měním. 

Trvám na tom, že námi vymyšlená pravidla mají sloužit nám (a ne my jim). Aby se nám spolu lépe žilo. Když nepozoruji jeho brzký pozitivní účinek, vlastně by mě jeho pevné dodržování (jen pro pravidlo samo) strašně omezovalo a to mi leze krkem. Pak mě k němu nikdo nedonutí.

V bezdětném partnerství se to ještě dalo se mnou vydržet. Stejně tak, dokud jsme měli jen sýkorku, která pravidla zásadně rozporuje, testuje a flexibilně mění. U ní nám nehrozil žádný zmatek, když se pravidlo změnilo. Ono totiž pro ni vůbec neexistovalo. A jak jistě uznáte - když se změní něco, co neexistuje, tak vás to moc nestresuje. Rozhodně se nehrnete učit se, jak to bude neexistovat po novu.

U ní jsem (dosud) přesvědčená, že je mnohem schůdnější strategií pravidla měnit a přizpůsobovat, i když budou platit jen krátce, než tvrdě a dlouho nás obě mučit vyžadováním pravidel, které přinesou efekt teprve po strašně dlouhé době.

Ale náš malej je typické dítě pravidel. Má hluboko v sobě silnou úctu k systémům a řádu. Jakmile jednou pochopí nějaké pravidlo, bude to on, kdo bude nutit mě, abychom ho dál dodržovali. A chápe je strašně rychle (stačí vlastně něco zdůraznit jen dvakrát). Nebe nám bylo milostivo, že se malej narodil až jako druhej, když jsme už některá pravidla se sýkorkou otestovali a opustili. Jinak bychom museli dodržovat takových nesmyslů...

No ale právě.

Dočetla jsem se zrovna, že je naprosto pochopitelné, že děti zapomínají dodržovat pravidla (dokonce i ta, která jsou nastavena pevně a rodiči důsledně vyžadována), když se jich musí naučit tolik najednou. A tak jsem si řekla, že si je schválně spočítám. Kolik jich jako máme (nebo přinejmenším bychom chtěli mít):

- když ráno vstaneme, převlíkneme se z pyžama (sýkorka se stále nerada oblíká - kromě převleků za princeznu - chtěla by snídat v pyžamu, ale to je povoleno pouze v neděli)

- pyžamo si hned uklidíme (sýkorka toto pravidlo dosud nepostřehla)

- v botech chodíme pouze v chodbě (sýkorka ho již zná, ale nedodržuju ho pro změnu já, protože kdykoliv se obuju a chci jít ven, tak si vzpomenu na něco v jiné místnosti a nechce se mi zouvat, ostatně luxovat to budu pak taky já, nebo nanejvýš muž, který neví, že jsem mu přidělala práci poťapkáním koberce)

- jídlo patří do kuchyně, výjimku mají návštěvy (sýkorka by taky jednu trvalou výjimku ráda)

- na schodišti se chováme potichu (nedodržuje vůbec ;-), ale pamatuju si, že já jsem v dětství považovala také celou chodbu v paneláku za naší, lítaly jsme po schodech z osmého patra a rozhodně jsme si nelámaly hlavu tím, že za dveřmi bydlí lidé. U nás jsou aspoň ta patra jen dvě.)

- některé věci patří ven a domů se nenosí (kameny, tráva, větve)

Vím, že namítnete, že děti jsou schopné se toho naučit mnohem víc. Asi jo.
Ale ten, kdo si to nedokáže pamatovat, aby to neustále připomínal, jsem tady já...!

A to bysme ještě strašně rádi, aby existovala další (nepřekročitelná) pravidla:

- počítače a telefony rodičů se (bez zeptání) neodnášejí

- sourozenec se při rozporech nemorduje

- sahat mamince pod triko se nedělá (platí pro děti...)

No.

Ale kde by jsme to byli, že? Nejsem tady od toho, abych trávila svůj cenný čas s dětmi tím, že budu jen nepřetržitě něco kázat.

Takže jak je to s tou flexibilitou.

Rozhodla jsem se, že pravidla nemusí být 100% pevná, protože by to v první řadě zlikvidovalo mě. Čili - diskutujeme.

Vadí/nevadí?

Maminko, bude dneska vadit, když zůstanu v pyžamu přes snídani?

Ne, dneska to nevadí.

Maminko, vadí Ti, když si pujčím Tvůj telefon a budu fotit?

Ne, to mi vůbec nevadí, můžeš.

A je to. Je klid.

Nemusím nic omílat, syčet, vztekat se, že to (zase) porušili.

Můžu je vnímat a domlouvat se, jak by nám to VŠEM vyhovovalo.

Každý den může být trošku jiný a oni v těch proměnách přesto třeba postupem času samy odhalí systém (když maminku bolí hlava, tak jí vadí všechno...).

Je to úlevné.

Co myslíte?

Díky,

Š.