Hra do dvojice

Přátelé,

Dnes mám pro vás takovou malou párovou hru. Chcete?

O co jde?

O nic menšího než komunikaci ve vztazích a taky o tom, jak se ve vztazích lidé cítí.

(Nevyhnutelný úvod: Čtu další knihu. Nepotrpím si úplně na rychlokvaškové bestsellery, i když někdy se v nich taky najdou zajímavé pohledy. Proto jsem přivítala tuto marketingově nenápadnou "stařenku", jejíž originál vyšel poprvé v roce 1984. V Čechách první překlad 1994. Jmenuje se Kniha o rodině a napsala ji Virginia Satirová, která by letos oslavila 100. výročí narození, kdyby bývala nezemřela již v roce 1988. Čili je to z dnešního pohledu "vykopávka" (ta kniha). Jenže něco v ní je nadčasově nosného. A to něco je laskavé porozumění lidem a spletencům, které si někdy (postupem času i víc) vytvářejí ve svých vztazích. Moc se mi líbí, že v téhle knize jakoby existoval prostor pro všechny možné pocity a vždy se pro ně mohl najít důvod a pochopení. Díky němu ovšem může teprve dojít k uvolnění toho zašmodrchance, k úlevě, změně a vývoji. Je to prostě četba plná naděje. Konec úvodní obhajovací řeči ;-)).

Čili.

Jak se ta hra hraje? Ve dvou. Tím myslím v páru. (Pokud máte děti nad deset let, tak i ve více. Ale stejně bych začla ve vaší partnerské dvojici.)

Představíte si všechny role, které zastáváte ve svých současných vztazích, přičemž důraz je kladen na nejužší svazek.

V našem příkladu mám já tři hlavní role:

1) Žena. (Jakožto sebepojetí.)

2) Manželka.

3) Matka.

Jsem samozřejmě stále i dcera, ale to pro tuto chvíli zanedbávám, jelikož to je hra partnerská. Dcera se třeba časem přidá, pokud to bude důležité. (Teda myslím, já. :-).

Samosebou, pokud si to budete chtít zahrát, ale nemáte ještě děti, no tak prostě roli matky/otce vynecháte (ačkoliv by mohlo být zajímavé zahrnout jí, pokud máte děti v brzké době v plánu nebo už na cestě).

Pokud nejste sezdaní, tak budete "partner/partnerka". A muž/žena. (Nebo pochopitelně žena/žena, muž/muž a tak. Koně a ovce nezahrnovat. ;-)).

Váš protějšek si sestaví zase své role, podle toho, jak odpovídají jeho situaci.

A teď co s tim?

Ke každé roli si vzájemně řeknete, co podle každého z vás znamená. Co by podle vašich představ tahle role správně "měla" obsahovat. 

Což znamená to, co s nejlepším svědomím dělate v této roli vy, i to, co byste považovali za ideál té role, k němuž byste třeba rádi směřovali, i přesto že jste si vědomi, že se vám to zatím v určitých ohledech nedaří.

Neboli: Správná žena/matka/partnerka je taková a taková, chová se tak a tak, "měla by" dělat to a to. 

Totéž platí pro role vašeho protějšku. Zamyslíte se, co byste považovali za naplnění takové role (obecně). Správný partner/otec by měl...

Kdybyste měli obavy, že se navzájem ovlivníte, když si to rovnou řeknete (protože samozřejmě nemůžete mluvit zároveň, ale postupně), tak si to prostě nejdřív napíšete. (Jako já. Ostatně dovedete si představit, že bych si něco nejdřív nenapsala...? :-))

Hluboké pravidlo hry říká - stručně. :-)))

Nevypisujte romány (ehm, připomínka do vlastních řad...). Tři až pět základních charakteristik, těch nejdůležitějších, stačí.

Ačkoliv, když jsem si tu hru zkoušela poprvé, zjistila jsem spoustu informací jenom z toho, jak (nevyváženě) dlouhý seznam jsem měla u některých rolí (matka...) na rozdíl od rolí jiných. Takže vlastně bych měla říct, nenechte se omezovat. Vidět, že jeden má někde spoustu očekávání a nároků, zatímco jinde ani neví, kterou třetí charakteristiku doplnit, je taky zajímavé.

No a pak? Prostě si o tom můžete povídat, vyjasňovat a pročišťovat. (Dokud vás to neomrzí a nerozhodnete se radši vylézt po okapu na protější dům... Tedy, pardon, trochu jsem se nechala unést současným předčítáním Pipi dlouhé punčochy našim dětem na dobrou noc. :-))

Prostě, jednoduše.

Připadá mi moc fajn čas od času zjistit, že některá očekávání máme v páru úplně jinak a že se vlastně můžeme osvobodit od některých, která děláme jen z pocitu, že "bychom měli", ale vlastně o ně na druhé straně ani nikdo zvlášť nestojí a rozhodně nás podle nich nehodnotí za správné... (ženy/muže/partner/ky/matky/otce...). 

Tak. Co si o tom myslíte? Bude se vám do toho chtít?

Každopádně, až si tu hru zahrajete, napište mi "už" a já vám pak následně popíšu, jak jsem si ty role sesumírovala já. Nechci vás ovlivňovat předem :-)))

Díky, že s váma můžu takové nápady sdílet!

Š.

O reklamní nostalgii

Přátelé,

Tak mám zase jednu etapu za sebou.

Jakmile se přízemní mrazíky začnou vázat pouze k ránům, už tu máme půst, jarní úklid a očisty ve všech podobách. Včetně toho, že se maminka rozhodne vytřídit opět skříně svých ratolestí (i sebe samé, přátelé, jistě vás to taky potkalo) a zkontrolovat velikost bot (svých naštěstí ne, tam stačí pouze zkontrolovat módní trendy). Načež následuje doplňování vzniklého místa, aby člověk neznervózněl, že dorazila bída. Kdo z vás to dosud nemá zautomatizované, toho nepochybně pošoupne bestseller "Jak uklízet tak, abyste vám ani nepřišlo, že jste uklidili...", který se chystám napsat někdy během příští dekády...

Zkrátka, aspoň tady u nás, březen je měsíc nákupů.

Je potřeba dokoupit výbavu na léto, aby nás to nezdržovalo, jakmile se tu léto opravdu objeví (a ty čtyři teplé slunečné dny jsme pak zbytečně nepropásli jen kvůli tomu, že jsme se v březnu rozptýlili mícháním detoxikačních koktejlů, chroupáním extrudovaných sucharů a vymetáním pavouků).

Vlastně už od konce února se tu koná jeden blešák "rund ums kind" za druhým. Příležitostí, kde sehnat kraťasy, tílka (která se tu v parných 22 stupních nikdy nevyužijí), boty do vody (zateplené, aby děti v osmnáctistupňové vodě léto přežily ve zdraví) a sluneční brýle na motivy všech současných animovaných filmových trháků, je tu až až.

Každá druhá školka se na dvě tři víkendové hodinky promění v hrabošárnu plnou šatiček, botiček a (což je nejdůležitější) hraček, přátelé!

Nedá se ani vypovědět to dětské nadšení, když zjistí, že "pojedeme v sobotu na Flohmarkt" (už zase) a nastanou druhé (třetí, čtvrté) Vánoce.

Kdo chce, ospravedlňuje svou útratu dětskou radostí, Srny jako já si ovšem ochotně připouští, že se ta obsese týká spíše jich osobně.

Čili, přátelé.

Navštívila jsem v posledních třech týdnech šest blešáků, a to mi ještě dva unikly jen proto, že jsem na konci února ještě odpočívala po zápalu plic. Záplava věcí, v nichž se můžu přehrabovat a lovit mě ovšem dočista vyléčila. Zaopatřila jsem naše děti zásobou letních kousků minimálně na příští tři roky dopředu. A také jsem pořídila sumu hraček, se kterýma si vystačím do příštích Velikonoc určitě. (Nejsem přece blázen, abych jim je dávala všechny naráz! Výstažný nápis "pozor, hrozí přehlcení podněty" se mi ještě bezchybně rozsvěcí v hlavě, takže mám do dalšího svátku/narozenin/dne dětí dost času vyhrát si s danou věcí po večerech sama...)

Abych měla čisté svědomí, taky jsem samozřejmě prošla krabice oblečků, z nichž už děti odrostly, děti samotné přiměla, aby se rozloučily s loňskými hračkami, se kterými si už dlouho nehrají (a pochopitelně se staly v ten moment naprosto nejoblíbenější věcí vůbec, kterou "mami, přece nemůžeš prodat!!!"), shromáždila ty ucházející a na jeden blešák je zanesla. A stejně jako ostatní maminky jsem věřila, že se všechny vyprodají (než mi došlo, že aby se to stalo, musela by si každá z nás prodávajících koupit nových padesát kousků, čímž by se věci jen neprakticky přerozdělily...).

Já vám nevím, ale prodávat na více blešácích se mi prostě nepovedlo. Člověk si totiž musí na každý blešák vystát frontu na prodejní číslo a jakkoliv je výskyt samotných blešáků parádně zkoordinovaný a rozložený do několika týdnů tak, aby co nejvíc lidí stihlo co nejvíc trhů, tak okamžiky výdejů prodejních čísel se nějak trefily do stejných dní, hodin, zato ovšem opačných konců města... Což by bylo logické u blešáků, které se konají paralelně, protože nemůžete mít věci na dvou místech zároveň, ale u blešáků v rozmezí několika týdnů...

No zkrátka, krom výše popsaného, jsem už dál nic neprodávala a radši se soustředila na záplavu nabídky.

Což je to, o čem vám tu chci psát.

Německé bleší trhy jsou totiž plné hraček z reklam mého dětství (a evidentně i reklam dětství všech místních mamin, jinak se nedá vysvětlit, že se ty hračky těží pořád stejné oblibě). A mé srdce (kterému v dětsví tyto zázraky nebyly dopřány) plesá a přeje si dosytit své dětské touhy.

Takže jsem (málem!!) koupila:

- dvě sady zahrádek s panenkami Polly Pocket (pamatujete ty mrňavé růžové sklápěcí mušle, v nichž se mikro panenka mohla usadit vždy maximálně na tři přesně vymezená místa...?)

- lego autíčko 3v1 (přestavitelné na tři různé typy...!)

- rybník s magnetickými rybičkami (kde natáhnete pérko, rybník se točí dokola a rybičky otvírají a zavírají pusu, přičemž je můžete zkoušet vytáhnout magnetkou na rybářském prutu)

- Barbie růžovou limuzínu (i s několika Keny)

a

- dva barevné poníky s duhovou hřívou (jejichž jméno i schopnosti jsem zapomněla).

Naštěstí jsem si ale potom představila koš na hračky našich dětí, jak se v něm všechny tyto MOJE srdcovky válí netknuté, protože moje Sýkorce někdo zapomněl v hlavě probudit tu nezpochybnitelnou potřebu získat hrozně nutně právě je, a nechala jsem je na blešáku pro jinou (stejně nostalgicky potrefenou) maminku...

Můj syn má štěstí, že jsem nezažila bráchu, takže reklamou na klučičí hračky nejsem (s výjmkou lega) nijak ovlivněná a hračky pro něj tak nakupuju na základě opravdové úvahy "co by ho asi tak mohlo zaujmout a bavit?"

Takže suma sumárum, jelikož se mi pár věcí z těch dvou beden i prodalo, jsem uspokojená na všech frontách a můžu v klidu přejít k řešení jiné obsese (mám jich ještě řadu, nebojte :-).

Nicméně, kdybyste někdo měl zájem o hru "Tiger und Bär im Straßenverkehr", která děti velmi zábavně nenaučí nic podstatného o dopravních předpisech a značkách, tak se mi přihlašte, s radostí vám ji věnuju.

Díky,

Vaše Š.

O plné misce

Přátelé,

Dnes nás čeká hluboce přízemní pojednání.

Schválně hádejte, čím trávím nejvíc času vždycky poté, když se vrátím z Prahy.

(Nápověda: co se stane, když necháte labradora týden (dva, tři) jen o chlebu a vodě a pak ho pustíte na velvyslanecký raut...?)

Přesně tak. Jídlem.

Přijedu domů, vkročím do obchodu a začnou mě napadat všechna moje oblíbená..., no celá menu... :-) V podstatě mám nejméně na tři týdny plný program, když nechci dopustit, že je stačím zas zapomenout než je uvařím. Já totiž, a to je moje zvláštnost, si vybavuju recepty výlučně v obchodě (bohužel né kompletní, obvykle bez nějaké podstatné položky..., ale aspoň to má pozitivní dopad, že musím jít do obchodu znovu a tam mě napadne ještě další řada pokrmů, na které jsem předtím nepomyslela). Pochopitelně mám jinak doma štosy receptů, ale copak by mělo to správné kouzlo, suše si jich deset vylovit, pak naráz nakoupit všechny ingredience a pak už jenom tláskat...? Já neřekla, že se po návratu nepřetržitě cpu. Nýbrž, že trávím nejvíc času jídlem (to jest i jeho zpracováním, nakupováním a sněním o něm :-)). Teda zvlášť, když tomu předcházel delší půst.

Svým způsobem zřejmě budu potrefená nějakou formou poruchy příjmu potravy. Což by nebylo tak nejhorší, s tím jsem ztotožněná, ale co budu dělat, až jednou tyhle orgie přestanou?

Čili. Jak k tomu efektu návratu vůbec dochází?

Já prostě čas od času jedu do Prahy, kde zatím stále pro nedostatek jiných příležitostí (čtěte: zejména pro lenost a škudlivost) vždy setrváváme na návštěvě u mých rodičů. A to je klíčová okolnost.

Byt mých rodičů (a zejména kuchyň) se totiž vyznačuje několika zásadními prvky, které mají nedozírný vliv na mé stravování tam.

Za prvé - lednička skoro neustále zeje prázdnotou. Můj táta totiž nesnáší vyhazování, čemuž se dá nejlíp zabránit, když doma nic nemáte. To má ovšem vedlejší efekt. Když nakoupím nějaké základní suroviny, vyhladovělý táta se mi na ně vrhne... (Né, dělám si legraci, vrhne se mi na ně mamka :-). No, upřímně, spíš se mi nikdo našeho jídla ani nedotkne (protože přivážím samé záhadné položky), obvykle tam setrvá, dokud ho za a) neodvezu zpět do Hamburku, za b) osobně nevyhodím, c) nevyhodí táta, který se domníval, že ho tam pořídila mamka už před pár měsíci a zapomněla na něj... 

Proč ho nesním, když jsem si ho přivezla? No buď proto, že jsou to samé záhadné položky, které se mi neznámo jak ocitly doma v ledničce a nejedla bych je ani tam, ani zde, pouze mi bylo blbé je nechat během mé nepřítomnosti napospas tak přímočarému zániku a na vteřinu jsem usoudila, že bych je možná mohla v Praze nějak využít. A nebo proto, že mé suroviny občas v Praze volně zmizí a pak se opět objeví třeba na sedmém schodě do sklepa nebo za balkónovými dveřmi, protože v lednici bylo moc teplo nebo tak něco. Zkrátka lednice u našich je takový zvláštní bermudský trojúhelník a není nikdy jisté, že co tam dám, při druhém otevření zase najdu.

Za druhé - nedá se nic dělat, ale do každé kuchyně se vejde maximálně jedna hospodyně. A jakkoliv jsme s mou maminkou rozdílných povah, v oblasti vaření jsme si tak vzdálené, že jsme téměř z druhé strany země už zase u sebe.

Takže v praxi to stravování vypadá asi tak, že děti spokojeně jedí, co babička uvaří, zatímco já zvolna trpím steskem po své vlastní kuchyni, vlastním nádobí a potravinách, které se v běžném pražském supermarketu nedají sehnat. Přesně řečeno sehnat se dají, ale mají často úplně jinou chuť, než s jakou by byly mé chuťové buňky v poho... 

No a tak já ze stesku obvykle přestanu jíst, tvářím se kysele (a brzy též hladově) a otravuju ostatním strávníkům náladu u stolu, ačkoliv pro to nemám objektivní důvod, pročež mě vykážou spát bez večeře a já jako správný divoký divous odjedu na své soukromé lodičce do země, kde žijou divocí divousi a tam lezu hlady po zdech.

Na to navazuje bod, v němž začne mamka stávkovat a konstatuje, že kuchyň předává mě a ať svá koťátka laskavě krmím sama. Což je samozřejmě v pořádku, vždyť jsme konec konců opravdu na návštěvě a jsou to ostatně moje děti, že, a tak to dospěle uznám a taky udělám... Tedy přesně na den... 

Dýl mi to prostě nejde. Jsem v koncích, jelikož nemám své pomůcky a své koření, a neumim se přesto přenést a vzpomenout si ani na jeden recept, který se dá (kromě rizota, které jsme právě dojedli) uvařit s vybavením v kuchyni mojí mamky. Prostě jsem jako bez ruky, nedokážu tam obvykle najít ani sůl. Ale v nouzi to nakonec vydržím dva dny, když mi někdo poradí ještě brambory s vinnou klobásou, ovšem už se to neobejde bez očividných projevů zoufalství jako je hlasité vzdychání, které je obvykle zcela kontraproduktivní, protože mamka je za a) v práci a za b) mi na mé demonstrativní projevy už neletí, protože to není její problém, že jsem autisticky fixovaná na jeden hrnec.

No a tak se živíme vesměs chlebem s máslem a kefírem (teda já, děti se brzy nenápadně vytratí k babičce do pokoje a snědí jí tam zásoby müsli tyčinek, mandarinek a kukuřičných chlebíčků, načež se mamka vrátí z práce a uvaří jim opět, chudinkám vyhladovělým, některé ze své sady jídel pro návštěvy, do jejíž podstaty se mně nikdy nepodaří proniknout).

Ale, a to je dobrá zpráva přátelé, z hlediska vyššího celku ty návštěvy stejně dávají smysl, protože děti tím pádem krmíme velmi pestře a kefírová dieta pak nese další ovoce doma v podobě hodů jako v Alcronu, no abych si tak nefandila, minimálně jako v hostinci U Černého Kohouta (včetně čekání na guláš hodinu a půl).

Čili. Co z toho vyplývá? Jednoduše - pokud zvažujete se někdy u nás zastavit (hlasuju pro!), doporučuju návštěvu zkoordinovat na termín po mém návratu z Prahy, neboť v té době opravdu nehrozí, že bych byla v oblasti gastro vyhořelá a vy tak odkázaní na curry wurst (místní rozšířenou, předraženou a nutričně nedostatečnou specialitu). A nebojte, mám obvykle nápadů víc než dokážu sníst, takže by si na své přišli klidně jak zástupci paleo, tak vegani.

Díky, že nás krmíte, když jsme v Praze (ať už jídlem nebo emočně) a kdo u nás ještě nebyl, budu se moc těšit, že bude příležitost na degustační jídelníček! Vemte jed, že se o vás budu starat, jakobyste byli mí vlastní :-).

Š.

P.S.: Doufám, že to nevyznělo, že si stěžuju na rodiče a svůj bývalý domov, to rozhodně v žádném případě, copak je mi dvacet? Zcela naopak, přátelé, to nemístné špičkování mělo vlastně zamaskovat hluboký dík za to, že se můžu radostně realizovat ve vlastní kuchyni, poté, co jsem si od svého mateřského údělu mohla na pár dní z gruntu odpočinout, o nic se nestarat a dostat večer nakrmené děti, které jen spokojeně odpadnou s pusou plnou bábovky. To je mé malé rodinné blaho, druhá mocnina mateřské dovolené a své rodiče bych sypala zlatem, kdyby to šlo. To jen, aby nevznikla mejlka.