O plné misce

Přátelé,

Dnes nás čeká hluboce přízemní pojednání.

Schválně hádejte, čím trávím nejvíc času vždycky poté, když se vrátím z Prahy.

(Nápověda: co se stane, když necháte labradora týden (dva, tři) jen o chlebu a vodě a pak ho pustíte na velvyslanecký raut...?)

Přesně tak. Jídlem.

Přijedu domů, vkročím do obchodu a začnou mě napadat všechna moje oblíbená..., no celá menu... :-) V podstatě mám nejméně na tři týdny plný program, když nechci dopustit, že je stačím zas zapomenout než je uvařím. Já totiž, a to je moje zvláštnost, si vybavuju recepty výlučně v obchodě (bohužel né kompletní, obvykle bez nějaké podstatné položky..., ale aspoň to má pozitivní dopad, že musím jít do obchodu znovu a tam mě napadne ještě další řada pokrmů, na které jsem předtím nepomyslela). Pochopitelně mám jinak doma štosy receptů, ale copak by mělo to správné kouzlo, suše si jich deset vylovit, pak naráz nakoupit všechny ingredience a pak už jenom tláskat...? Já neřekla, že se po návratu nepřetržitě cpu. Nýbrž, že trávím nejvíc času jídlem (to jest i jeho zpracováním, nakupováním a sněním o něm :-)). Teda zvlášť, když tomu předcházel delší půst.

Svým způsobem zřejmě budu potrefená nějakou formou poruchy příjmu potravy. Což by nebylo tak nejhorší, s tím jsem ztotožněná, ale co budu dělat, až jednou tyhle orgie přestanou?

Čili. Jak k tomu efektu návratu vůbec dochází?

Já prostě čas od času jedu do Prahy, kde zatím stále pro nedostatek jiných příležitostí (čtěte: zejména pro lenost a škudlivost) vždy setrváváme na návštěvě u mých rodičů. A to je klíčová okolnost.

Byt mých rodičů (a zejména kuchyň) se totiž vyznačuje několika zásadními prvky, které mají nedozírný vliv na mé stravování tam.

Za prvé - lednička skoro neustále zeje prázdnotou. Můj táta totiž nesnáší vyhazování, čemuž se dá nejlíp zabránit, když doma nic nemáte. To má ovšem vedlejší efekt. Když nakoupím nějaké základní suroviny, vyhladovělý táta se mi na ně vrhne... (Né, dělám si legraci, vrhne se mi na ně mamka :-). No, upřímně, spíš se mi nikdo našeho jídla ani nedotkne (protože přivážím samé záhadné položky), obvykle tam setrvá, dokud ho za a) neodvezu zpět do Hamburku, za b) osobně nevyhodím, c) nevyhodí táta, který se domníval, že ho tam pořídila mamka už před pár měsíci a zapomněla na něj... 

Proč ho nesním, když jsem si ho přivezla? No buď proto, že jsou to samé záhadné položky, které se mi neznámo jak ocitly doma v ledničce a nejedla bych je ani tam, ani zde, pouze mi bylo blbé je nechat během mé nepřítomnosti napospas tak přímočarému zániku a na vteřinu jsem usoudila, že bych je možná mohla v Praze nějak využít. A nebo proto, že mé suroviny občas v Praze volně zmizí a pak se opět objeví třeba na sedmém schodě do sklepa nebo za balkónovými dveřmi, protože v lednici bylo moc teplo nebo tak něco. Zkrátka lednice u našich je takový zvláštní bermudský trojúhelník a není nikdy jisté, že co tam dám, při druhém otevření zase najdu.

Za druhé - nedá se nic dělat, ale do každé kuchyně se vejde maximálně jedna hospodyně. A jakkoliv jsme s mou maminkou rozdílných povah, v oblasti vaření jsme si tak vzdálené, že jsme téměř z druhé strany země už zase u sebe.

Takže v praxi to stravování vypadá asi tak, že děti spokojeně jedí, co babička uvaří, zatímco já zvolna trpím steskem po své vlastní kuchyni, vlastním nádobí a potravinách, které se v běžném pražském supermarketu nedají sehnat. Přesně řečeno sehnat se dají, ale mají často úplně jinou chuť, než s jakou by byly mé chuťové buňky v poho... 

No a tak já ze stesku obvykle přestanu jíst, tvářím se kysele (a brzy též hladově) a otravuju ostatním strávníkům náladu u stolu, ačkoliv pro to nemám objektivní důvod, pročež mě vykážou spát bez večeře a já jako správný divoký divous odjedu na své soukromé lodičce do země, kde žijou divocí divousi a tam lezu hlady po zdech.

Na to navazuje bod, v němž začne mamka stávkovat a konstatuje, že kuchyň předává mě a ať svá koťátka laskavě krmím sama. Což je samozřejmě v pořádku, vždyť jsme konec konců opravdu na návštěvě a jsou to ostatně moje děti, že, a tak to dospěle uznám a taky udělám... Tedy přesně na den... 

Dýl mi to prostě nejde. Jsem v koncích, jelikož nemám své pomůcky a své koření, a neumim se přesto přenést a vzpomenout si ani na jeden recept, který se dá (kromě rizota, které jsme právě dojedli) uvařit s vybavením v kuchyni mojí mamky. Prostě jsem jako bez ruky, nedokážu tam obvykle najít ani sůl. Ale v nouzi to nakonec vydržím dva dny, když mi někdo poradí ještě brambory s vinnou klobásou, ovšem už se to neobejde bez očividných projevů zoufalství jako je hlasité vzdychání, které je obvykle zcela kontraproduktivní, protože mamka je za a) v práci a za b) mi na mé demonstrativní projevy už neletí, protože to není její problém, že jsem autisticky fixovaná na jeden hrnec.

No a tak se živíme vesměs chlebem s máslem a kefírem (teda já, děti se brzy nenápadně vytratí k babičce do pokoje a snědí jí tam zásoby müsli tyčinek, mandarinek a kukuřičných chlebíčků, načež se mamka vrátí z práce a uvaří jim opět, chudinkám vyhladovělým, některé ze své sady jídel pro návštěvy, do jejíž podstaty se mně nikdy nepodaří proniknout).

Ale, a to je dobrá zpráva přátelé, z hlediska vyššího celku ty návštěvy stejně dávají smysl, protože děti tím pádem krmíme velmi pestře a kefírová dieta pak nese další ovoce doma v podobě hodů jako v Alcronu, no abych si tak nefandila, minimálně jako v hostinci U Černého Kohouta (včetně čekání na guláš hodinu a půl).

Čili. Co z toho vyplývá? Jednoduše - pokud zvažujete se někdy u nás zastavit (hlasuju pro!), doporučuju návštěvu zkoordinovat na termín po mém návratu z Prahy, neboť v té době opravdu nehrozí, že bych byla v oblasti gastro vyhořelá a vy tak odkázaní na curry wurst (místní rozšířenou, předraženou a nutričně nedostatečnou specialitu). A nebojte, mám obvykle nápadů víc než dokážu sníst, takže by si na své přišli klidně jak zástupci paleo, tak vegani.

Díky, že nás krmíte, když jsme v Praze (ať už jídlem nebo emočně) a kdo u nás ještě nebyl, budu se moc těšit, že bude příležitost na degustační jídelníček! Vemte jed, že se o vás budu starat, jakobyste byli mí vlastní :-).

Š.

P.S.: Doufám, že to nevyznělo, že si stěžuju na rodiče a svůj bývalý domov, to rozhodně v žádném případě, copak je mi dvacet? Zcela naopak, přátelé, to nemístné špičkování mělo vlastně zamaskovat hluboký dík za to, že se můžu radostně realizovat ve vlastní kuchyni, poté, co jsem si od svého mateřského údělu mohla na pár dní z gruntu odpočinout, o nic se nestarat a dostat večer nakrmené děti, které jen spokojeně odpadnou s pusou plnou bábovky. To je mé malé rodinné blaho, druhá mocnina mateřské dovolené a své rodiče bych sypala zlatem, kdyby to šlo. To jen, aby nevznikla mejlka.