Co chci blogem sdělit?

Přátelé, tak jsem uvažovala, proč mám pořád tendenci psát tak nějak obecně.

Proč nepíšu své zážitky a historky. I když jich mám požehnaně a bavilo by mě je zprostředkovat.

Nebo, proč, když je napíšu, mi to vlastně přijde nepatřičné a mám chuť ten příspěvek smazat.

Často totiž narazím na cizí blog, kde si někdo potřebuje vylít srdce, něco ho trápí a bolí. Chce to někomu říct, ale nechce nikoho otravovat. Má strach být konkrétní a nebo to řešit osobně. Tak napíše jen takový obecný výkřik. Doufá, že ten koho se sdělení týká, se třeba dovtípí. Ti důležití a blízcí, kteří ho mají rádi se snad také dovtípí a zeptají se. A ti, kterým si srdce opravdu vylívat nechce, se nedozvědí nic, co by mohli zneužít.

Když takový blog najdu jako nezasvěcený čtenář, dýchne na mě to trápení. Ale dál nic. Příběh je uzavřený. Mám tedy na výběr, zda do toho vložím energii a zkusím z takového bloggera dostat něco víc. Podpořím ho, aby se otevřel. A nebo ten dojem budu následovat a blog opustím, protože nebyl pro mě.

Nevím v tu chvíli, co si mám jako čtenář myslet.

Blog je veřejný. Ale působí jako soukromý.

A tak jsem přemýšlela (už zase) - pohledem vás čtenářů. Abych věděla, co sem mám psát. A co chci veřejně sdělovat. Aby to mělo pro vás smysl.

Můj blog je totiž fakt pro vás. Respektive samozřejmě je i pro mě, ale chtěla bych, aby byl otevřený pro všechny vás, kdo ho rozkliknete, ať už jsem vám o něm sama řekla a nebo jste na něj narazili úplnou náhodou.

Bude někomu z vás k něčemu dobré, když se dočte, o mých padesáti pocitech z nějaké konkrétní záležitosti? Že mi někdo něco řekl? I když nebudu chtít být konkrétní?

Další blog plný "já" a indivindi zážitků.

Bude vám ovšem na druhou stranu někomu k něčemu dobré, když najdete další blog plný nadčasového moudra a obecných zjištění, které už na světě objevila spousta dalších lidí? 

I když to pro mě v danou chvíli opravdu jsou obří objevy. O kterých jsem neměla tušení.

Jako když se dítě učí chodit.

Pro něj je to obrovský pokrok. Jeho rodina ho sleduje s nadšením. Lidé, co ho mají rádi, mají radost z jeho úspěchů. Ale cizím lidem je to jedno. Nesledují jeho soukromý maličký svět. Pro ně je to jen DÍTĚ. Většina dětí dřív nebo pozdějc začne chodit...

Já jsem přesvědčená, že vy čtenáři si dovedete najít svou cestu a objevit svá životní moudra sami. Že na to určitě nepotřebujete mě.

Jak jsem už psala v příspěvku "Blog není deník", osobní úvahy a stesky si tedy můžu psát doma do sešitu (taky jich mám nejméně pět).

Zakládala jsem ovšem blog s myšlenkou, že zprostředkuju (mimo jiné) dalším lidem určité zážitky a malá srovnání toho, jak se "žije" v Německu, versus v Čechách. Jak se zde určité věci jinak řeší. Jak se zde lidé obecně trošku jinak chovají.

A jaké netušené věci se mohou v člověku ozvat, když takový přesun realizuje.

To by snad někoho zajímat mohlo.

Chtěla jsem ukázat, že mít strach, pochybovat, být smutný, cítit se osamělý, nevědět, co vás čeká a učit se spoustu nových věcí JE NORMÁLNÍ. Nebo minimálně to zažil jeden další člověk - já - a ten vás o tom právě informuje. A taky, že jakkoliv je to v průběhu těch pocitů někdy nepříjemné, tak nakonec TO PŘEJDE. Emoce odezní, novinky se naučíte, strach překonáte, smutek se rozptýlí. A BUDE ZASE DOBŘE.

(A pak to přijde znovu odjinud :-)

To chci celým tímto blogem sdělit.

Budu se snažit, aby to bylo pochopitelné.

To, že se mi tam často vloudí i pocity, které objevuji jako maminka na mateřské, to už mi holt musíte prominout a nebo přeskočit ;-)

Díky za váš doprovod!

A kdybych vás nudila, byla moc nadčasová, filozofická a nesrozumitelná, na rovinu mi to řekněte. Fakt! Já to opravím a vylepším.

Díky,

Š.