O usychajících rostlinách a labradorech

Přátelé, začneme na rovinu.

Nedokážu se prostě starat o kytky v bytě. Prostě to neumím. 

(Kdybyste chtěli spekulovat, čím to je - jako vždy za to mohou rodiče. Moje mamka totiž má spousty kytek a umí s nima skvěle zacházet, čímž jsem nikdy v dětství nebyla nucena na ně myslet a zabývat se jimi. Doslova mi rozkvétaly před očima, absolutně bez mého angažmá.)

Čili jsou lidé, kteří si vypěstují reflex na to, jak často se mají kytky zalívat. Zalívají je klidně všechny najednou bez ohledu na druh a kytky výborně prospívají.

Já jsem si kdysi dávno za vzniku mé vlastní domácnosti také pořídila několik kousků. Dokonce jsem si nastudovala, co která kytka chce. A aplikovala jsem to. Chvíli. 

Ale pak jsem na ně zapomněla. A teprve až mě do očí udeřily usychající listy, jsem chuderu kytku zalila. Je záhadou, že tento postup kytky přežily řadu let. Ale o prospívání nemůže být řeč.

Může vám být jasné, že u mě doma kytky v zásadě vůbec nekvetou, a rostou jen naprosto minimálně. Vzájmně se mučíme. Já je žízní a hladem a ony mě výčitkami.

Část kytek jsem byla nucena uvolnit ze svého zajetí při stěhování, ale pár nebožátek jsem si převezla s sebou a postupně se dívám, jak soužití se mnou vzdávají.

Tolik pohled pravdě do očí.

Existují teorie, podle nichž člověk, který se nedokáže postarat o kytku a o zvíře, se nedokáže postarat ani o děti.

Tak s tím musím hrubě souhlasit.

Kdyby nebylo toho, že zvířata (tedy zvláště labradoři) začnou skákat jako pometla, kdykoliv kterákoliv osoba byť jen prochází kolem skříně s granulema, také bych si bývala nejspíš nevzpomněla (a to jsem dokonce mimořádně odolná vůči psímu pohledu a ze stolu by mi jídlo prostě nikdy neupadlo). Ale je to tím, že jsem labrador ve své podstatě já. A jak tušíte, labradoři se o jídlo dělí jen velmi neradi.

Děti tedy holt krmím, ale s oblibou jsem zavedla následující pravidla u stolu:

- kdo patlá, už nemá hlad a jídlo je mu zabaveno

- kdo odejde od stolu v průběhu jídla, tomu maminka jídlo sebere a sní ho

Má to efekt. Děti odcházejí od stolu s klidem angličana, že jim nedojedené jídlo nebude nikdo předhazovat.

Ta moje sýkorka například dnes při večeři moudře prohlásila (jsou jí čtyři): "Když se najím hodně, tak nebudu mít v noci hlad. Když se najim málo, tak budu mít hlad. A nikdo mi pak už nic nedá."

Čímž jsme se nějak odklonili od tématu květin.

Tákže zpět.

Zbyla mi jedna velká zbědovaná klívie, kterou jsem před návštěvou uklidila do zavřeného pokoje. Můj muž vyhrožuje už dlouho, že ji vyhodí do popelnice. Netvor! Živou rostlinu? Při troše snahy by se jistě ještě vzpamatovala.

Zaúkolovala jsem tedy dceru, aby zkusila na ty kytičky myslet. Vyložila jsem jí, že potřebujou napít. Ale že se nesmí přelít, neboť by to bylo podobné, jako kdyby ji někdo nutil, aby vypila naráz tři skleničky vody. A že si dokážou o to pití říct, akorát já že to nedokážu zaznamenat. Že bychom se tedy vždy před obědem podívali, jak jsou na tom. A vložila jsem v ní důvěru, zda-li by to chtěla zkusit vyhodnotit sama.

Od prvního dne se chopila této příležitosti s nadšením. Již týden mi sama od sebe denně hlásí, že jde dát napít kytičkám. Ale jenom trošku, aby se nezakuckaly.

Takže určitá naděje tu ještě je...

A nebo, kdybyste někdo chtěl, nabízím klivii (jakož i pár dalších nešťastnic) do lepších rukou.

Díky, že mi při návštěvě nevozíte darem žádné květináče s živým obsahem!

Š.