Naivita

Jsem ukrutně naivní.

Idealista.

Představuju si svět jako pěkné místo k žití.

Né přímo jako ráj.

Vím, že se všichni nemůžou mít pořád skvěle. Ani skoro - pořád.

Vím, že je svět plný trápení a bolu.

Není mi to jedno.

Nedávám od toho ruce pryč, neodvracím zrak.

Ale pořád si i tak myslím, že se DÁ žít dobře.

Že na světě je spousta toho dobrého.

A že to dobré pomůže překonat to zlé.

Aspoň trošku.

A hlavně pořád věřím tomu, že existuje spousta lidí, kteří si dokážou připustit, že se mají dobře. Tím nemyslím, že mají nutně spoustu peněz nebo věcí, ale zkrátka, že jsou spokojení s čímkoliv, co mají nebo co vybudovali a jsou za to vděční. Je jedno komu. Bohu, matce přírodě nebo svým rodičům nebo přátelům.

Každopádně dokáží část toho, co jim bylo "dáno" nebo, co se jim "podařilo vytvořit" zase vracet společnosti. O to své štěstí rozdělit. Někomu pomoct.

Ale pak narazím na nějaké "škodiče".

Vždycky mi dojde, že jsem strašně naivní.

Nedokážu si představit, co je muselo v životě potkat za hrozné frustrace, že dokážou takto dštít síru a plivat do všech stran. Muselo to ovšem být fakt hrozné. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak můžou tak bezohledně ničit a bořit ostatním jejich úsilí a nebo poklidné životy.

Pak obvykle propadnu skepsi.

A začnu se obávat, že na tom světě zase není tolik "Mirků Dušínů" a správňáků, kteří by svou prací a nadšením vyvážili, co jeden škodič v krátké době napáchal za neplechu a zmar.

Ale pak se zase uklidním.

Páč, to bych nebyla já, kdybych přestala věřit. Že to má smysl, dělat co člověka těší, protože to člověka posiluje. A lidi, co jsou silní, ustojí i škodiče.

Díky vám všem, že jste fajn.

Š.