O hranicích, které je snadné respektovat

Přátelé,
nedávno jsem čekala ve školce na své dítě a byla jsem svědkem následující scénky: proběhnul kolem mě chlapeček a druhý na něj zahulákal "du darfst nicht in die Halle!" (Ve významovém překladu, "nikdo Ti nepovolil, abys šel do haly"). Chlapeček to uznal a odkráčel směr třída.

Položila jsem si otázku, jak je možné, že zde děti SAMY dbají na to, aby se dodržovalo jednoduché pravidlo, že dítě smí jít do haly (volný prostor k hraní a lítání) pouze, když to schválí vychovatelka?

Přátelé, toto je další post na téma "porovnávání", neboli zobecňující úvahy nad rozdíly mezi českou a německou společností. Berte mě tedy opět s rezervou. Víte, jak je to s tím "okolím bodu".

Nejprve jsem si myslela, že to je tím věkem. Že děti prostě přejímají pravidla a spontánně je dodržují, protože je to jejich vývojová fáze. Ale to je podmínka nutná, nikoliv postačující. 

Ony ta pravidla dodržují, protože VĚDÍ, že se na ně dostane. Mohou se spolehnout, že toto pravidlo nevede ve výsledku k tomu, že jejich potřeby budou naplněny méně, ale naopak VÍCE.

Kdykoliv se někdo (včas) dotáže, zda může do haly, bude mu povoleno. Pokud je již v hale plno (stanovený počet dětí), vychovatelky po chvíli zasáhnou a zájemce prostřídají. Děti se mohou SPOLEHNOUT, že na ně dojde řada, a to brzy. Že čekání na svolení nebude neúnosně dlouhé.

A tak jsem se přistihla, po roce a půl dramatického zvykání na novou zemi, nové bydliště, nové sousedy, že jsem se ráda vrátila z Čech sem DOMŮ.

Mám to tu opravdu ráda.

Smí se tady spousta věcí, které se v Čechách nesmí.

Rodič se smí rozhodnout, zda bude své dítě očkovat.

Nikdo ho do toho podprahově netlačí tím, že by mu něco odpíral (například přistup nenaočkovaných dětí do školky).

Smíte s obyčejným psem do banky.

Děti se smí vztekat, protože kdy jindy se mají naučit své emoce chápat.

Rodiče naproti tomu smí trvat na svém, protože to nedělají pro nic za nic, ale jako kompetentní osoby na ochranu svých mláďat. A na svou zodpovědnost.

Dospělí jsou bráni jako dospělí a děti jako děti (zní to pitomě, ale v Čechách toto není vůbec samozřejmost).

Smí se to vše zejména proto, že jsou jasně vymezené hranice. A lidé si a své jednáni opravdu nesou odpovědnost. Také ti lidé byli vychováni tak, že jejich potřeby jsou DOSTATEČNĚ uspokojeny, ačkoliv ne vždy HNED, nýbrž S OHLEDEM na to, zda naplnění příliš neomezuje někoho jiného. Nejsou rozmazlení, jsou vychováváni ke vcítění, ke skutečnému VĚDOMÍ, že i kolem nich jsou další LIDÉ, kteří mají také své potřeby.

A tak si je v rámci MOŽNOSTÍ vzájemně plní a jsou spokojení.

Je to obrovsky svobodná společnost a vše, co o ní říkají národní stereotypní představy v Čechách je holý blábol.

Jsem tu ráda.

Š.