Přátelé, chtěla jsem vás o něco požádat.
Moje příspěvky můžou být někdy fakt dlouhé. A spletité. Že nebude jasno, kam tím směřuju.
Nemám tu fotky.
Je to někdy časově divné, protože se nejedná o dokumentární kalendář, co jsme který den viděli s dětmi venku za krásy (pořád totéž - koně, kapky rosy a jinovatku a červánky), ale zahrnuje neutříděné myšlenky, vzpomínky a hledání.
Vím, že je to na internetu troufalé. Že je pro čtenáře těžké, se soustředit jenom na text, a vydržet až do konce na jednom místě. Že to láká, přeskakovat sem tam. Na jiné stránky. Chápu to. Jsem taky takový čtenář.
Čili pravidlo číslo JEDNA - jestli vám to připadá moc dlouhé, klidně to přerušte, přeskočte nebo nečtěte. Neurazím se (já to dokonce vůbec nepoznám). Blog je můj způsob vyrovnání se s velikou životní změnou. A sama se sebou. Ale stručněji to zatím prostě neumím.
Existují tisíce blogů, které jsou napsány krátkými větami v krátkých příspěvcích. A dokonce z nich můžete získat stejná životní moudra jako zde. Častěji ovšem mnohem větší :-)
Pravidlo DVĚ - jestli vás to nebaví, tak to s klidem nečtěte. Některým z vás jsem poslala odkaz na blog, protože jsem se chtěla o něco podělit. Ale není to proboha povinná četba jen proto, že mě znáte osobně. Nebudu vás z toho zkoušet... ;-) Vážím si vás a vaší volby, i když nebude zahrnovat mé dlouhatánské výlevy :-)
Pravidlo TŘI - mám ze své podstaty opravdu ráda lidi. A zajímá mě, co komu dalšímu běží hlavou. Takže budu ráda za vaše komentáře dle libosti. Ale nemusíte. Ačkoliv já se snažím o velkou otevřenost, vy si ponechte tolik soukromí, kolik chcete. Budu to respektovat.
Pravidlo čtyři - dost bylo pravidel. Pojďme do víru očistných procesů.
pročítám postupně a baví mě to hodně, už dlouho se mi nestalo, že bych narazila na blog, který by tak vnitřně rezonoval s tím, jak to cítím já... sedmi
OdpovědětVymazat