O nabitých částicích

Přátelé,
je potřeba si lidi rozdělit do dvou kategorií (ano, už zase, jelikož dělit lidi se dá od severu na jih, od východu na západ a donekonečna, aniž by to dělitele* někdy omrzelo, že?)

* Matematici prominou, že je to blábol.

Tákže. Lidi buď mají nějaký fokus a nebo ho nemají.

Ti co ho nemají, se více méně náhodně pohybují prostorem. Jako protony* *.

* * Fyzici a chemici prominou, že to nejspíš bude blábol taky. Přátelé, je to metafora (o věcnou správnost neusiluji).

Občas se náhodně potkají s jinou částicí, něco si od ní vezmou a zase pokračují v náhodném kmitání. Někdy se nacházejí ve vazbách, a to pak nekmitají moc.

Tvrdí o sobě, že berou život jak přichází. Nebo že žijí, jak umí. To jsou protony optimisti. 

Nebo že jsou obětí osudu, okolností, boží vůle, svévole druhých (doplňte dle uvážení). Neustále "se jim něco děje", co si vůbec nepřáli. Ale nevědí, co by si přáli. A ani nemá podle nich smysl o tom uvažovat, protože stejně "by se stalo" něco, co by jim to překazilo. To jsou protony pesimisti.

A pak tu máme elektrony. Nenechte se zmást tím, že obvykle jsou prezentovány tak, že mají ZÁPORNÝ náboj. To není podstatné. Podstatný je ten NÁBOJ. Ten vznikne tak, že někdo vyrve elektron z poklidu na gauči doma s protonem. To, že se jeví záporný je dáno tím, že se chudák elektron začne pohybovat směrem, kterým ho TÁHNE sousední blízký proton. Od bot mu odletuje roj překážek, které musí překonat, než se k sousednímu protonu dostane, a to opačným (záporným...) směrem.

A často tam, kde elektron něco opustí, vznikne prostor pro jiný elektron. Vznikne poptávka a třeba právě ta zase způsobí, že motivuje někoho dalšího, aby ji uspokojil.

A teď si to rozebereme do detailu:

Takový nabitý elektron si jen tak obyčejně neřekne "Hm, co bych tak podniknul. Vydám se třeba támhletím směrem a uvidím, co se cestou stane". To dělá proton (zvláště ten single, čili vodík).

Elektron naproti tomu náhle zjistí, že cítí OBROVSKOU sílu, která ho oslovuje. Doslova se ROZBĚHNE tím směrem, odkud ho cosi strašně přitahuje.

Přátelé, v takovém momentě je elektronu úplně jedno, že v cestě se právě motá asi tak dvacet až čtyřistapadesát jiných elektronů, a mistrně kličkuje (no dobře, to už je fyzikálně opravdu velký blábol, ale potřebuju to nějak našroubovat na svou představu), aby se přiblížil ke ZDROJI té síly.

Chce zkrátka k ní a neláme si hlavu s překážkami.

A považte! Pokud se mu do cesty nepostavý nějaký mimořádně destruktivní a tvrdošíjný proton, který by ho chytnul za ruku a už nepustil, on se k tomu svému zdroji opravdu přiblíží.

Když budeme spravedliví, i takové elektrony s tahem na branku mohou samozřejmě mírumilovným a volně těkajícím protonům, které si v klidu žijí bez životního směřování, pěkně zkomplikovat bytí. To, že elektron někam letí, ho ještě neopravňuje aby za sebou nechal spoušť a zkázu. To je potřeba si uvědomit.

Ale proč to celé tak dlouze, ale poutavě...?

Zkrátka tím naznačuji, že člověka někdy může probudit ze stereotypu určité volání. A pokud je silné, a člověk se ROZHODNE za ním vydat, může konečně po dlouhé době získat pocit, že dělá něco, co má smysl. Že jen nepřežívá. Že "se mu" věci nedějí, ale on je řídí. A to je osvobozující.

Zpráva doručena?

Nechám tedy pro příště metafor v přísně vědeckých oblastech a budu radši dál po žensku plkat, co mě napadne (mimochodem, o rozdílu mezi ženským a mužským myšlením mi to také nedá, abych se nevyjádřila - už brzy na vašich dispeljích...)

Díky, že mi to tolerujete!

Š.