O inspiraci a vžívání se (disclaimer No. 2)

Přátelé,
za poslední 2 týdny jsem absolutně "naspídovaná" inspirací z nové knihy českého autora Marka Hermana "Najděte si svého marťana". Čímž tu chci veřejně přiznat, že obrovské množství postřehů, které zde na blogu vyvěšuji, má původ tam. Je to opravdu podnětná záležitost. Ale nejsem puberťák, že? Tudíž neopisuju, nýbrž absorbuju a pak aplikuju na svět svým pohledem. Nemusíte se tedy bát, že když si tu knihu pořídíte až poté, co jste se o ní dočetli tady na blogu, že byste se v ní už nedozvěděli nic nového. To tedy rozhodně ne.

Příručky tohoto druhu (jakož i jakékoliv lidské "osudy", když to nebyl naprostý blábol) mě inspirovaly vždy, jelikož jsem velice otevřená pohledům jiných lidí a jejich "cestám". Ovšem bohužel též jejich úzkostem. A když píšu velice, tak tím myslím, že to nemá obdoby :-)

Když jsem četla knihu Nikdo nikde, vžila jsem se do podstaty autismu. Dokonce tak, že jsem si na sobě zkoušela, jaké to asi je ztrácet se v tečkách. Třídit předměty. Dotýkat se struktur. Naštěstí, autismus se nedá "odkoukat" a "naučit se". Dá se mu jen porozumět.

Když jsem četla knihu Na dně, doslova jsem ochutnala poruchu příjmu potravy. Bohužel, úvahy nad příliš plným talířem se odkoukat dají. Ale labradorovi jako jsem já, bohudík, to nimrání moc dlouho nevydrželo.

Když jsem viděla zfilmovaného Doktora Živaga, usnula jsem u toho (ostatně, při přejezdu Sibiří se nic jiného udělat ani nedá).

Z webu o kolapsu civilizace jsem se vyděsila natolik, že jsem doma zahájila úzkostné zásobování kvantem věcí, které se hodí pro přežití v extrémních podmínkách. 

Nemůžu se dívat na zprávy. Zvláště, když obsahují tragické události a děti. Mám z toho pak trauma a nespím.

Také jsem vyzkoušela několik stravovacích programů. Naštěstí mi žádný z nich nepřinesl dlouhobě to, co slibují někteří "zarytí" následovači. Tak jsem se mohla opět uklidnit.

Leckdo by řekl, že jsem "kam vítr, tam plášť". No, asi vlastně jo. Nemá význam se tomu bránit. Není to ale z důvodu, že bych neměla svůj názor, ale protože je pro mě extrémně snadné vnímat pohled ostatních.

Je to podobné, jako lidé, kteří dokáží imitovat jiné hlasy. Mají zvláštní schopnost doslova se VCÍTIT do podstaty toho hlasu. Pak se ovšem někdy nemohou zorientovat v tom, jak zní jejich vlastní hlas, když nikoho neimitují.

Proto mi možná tak dlouho trvalo, než jsem se začala pídit po tom, co je skutečně MÉ. Byla jsem pohlcená příběhy jiných lidí.

No a tak jsem vděčná, že jsem dostala do ruky knížku o marťánkovi. Jsem tedy momentálně na cestě k sobě. A to se mi líbí nejvíc ze všech předchozích "posedlostí", jelikož směřuje sem k mému jádru pudla, nikoliv pryč.

Tato kniha má navíc ten bonus, že v ní nacházím postřehy, o kterých jsem byla mnohdy přesvědčená "před jejím přečtením" během různých svých vývojových fází, jen jsem si neuvědomila, že jsou pro mě až tak bytostné. A jak známo, člověka vždy nejvíc potěší kniha, ve které se píše to, co si on už dávno myslí.

Ale hlavně - "marťánek" po mě nechce žádné peníze a převraty.

Nemusím vyhodit všechno jídlo, které mám ve špajzu a nakoupit úplně nové.

Nemusím vyhodit veškerou kosmetiku (to už jsem udělala dříve).

Nemusím se pořád něčeho bát (že to dělám špatně a zadělávám si na budoucí potíže).

Nemusím začít konečně dělat to JEDINÉ SPRÁVNÉ, co se MÁ, ale můžu dělat to, co mě těší - psát.

Nemusím hledat, co by bylo dost vhodné, nóbl, správné nebo hezké, abych to mohla dělat. Kdo by to měl vlastně posuzovat?

Můžu dělat to, co chci já!

"S tím, co momentálně mám, za okolností, v nichž se nacházím, udělám maximum, co zvládnu."

Hledat cestu pro SEBE.

Ááách! Taková úleva.

Myslím, že jsem prošla hlubokou katarzí, které shlédnutí Vesmírné odyssey nesahá ani po kotníky.