Ticho a prázdno bez dětských věcí

Přátelé,
v posledním týdnu jsme celkem velmi uklidili. Dvoje (do té doby cizí) návštěvy nás přiměly. Když k nám jede někdo na návštěvu poprvé, chceme zanechat dobrý dojem, že?

Dnes je takzvaný setrvačný den.

Není potřeba nic uklízet. Nikde nic není.

Jedno dítě ve školce, druhé vychrupává. Nikdo nevytahává knížky, pastelky, věci.

Je to nesmírně zvláštní pohled. Až smutný. Na ty prázdné stoly.

V současné chvíli si tedy už vůbec neumím vzpomenout, jak jsme žili, než jsme měli děti. I když je mi jasné, že jsme měli fůru programu. I nepořádku. Dnes ho nemám. Koukám na ty čisté plochy a představuju si, že takto si může člověk připadat, když je v důchodu a děti odejdou z domu. 

Po počátečním uchopení prostoru, sedíte a nemáte odvahu to ticho (kdy je slyšet jen tikání hodin) přerušit nějakou činností. I vlastní kroky působí hrozně hlasitě.

Vařit pro sebe? Zbytečné.

(Já tedy dnes samozřejmě budu vařit pro děti, ale asi to nechám až po návratu ze školky, abych neroztříštila ten prazvláštní klid.)

Číst si? To lze, ale je to takové těžké, když není s kým se podělit, co se člověk dočetl.

Říkám si, kolik takových osamělých důchodců asi je.

Kteří si samozřejmě po čase zvyknou na tu prázdnotu a nějak se zaměstnají.

Přesto ale - nebylo by některým z nich příjemné, kdyby občas mohli dostat návśtěvu, která by jejich klid trošku rozvířila? Nebo se na takovou sami vypravit? Někam poblíž.

Musím se porozhlédnout, zda na německému trhu existují nějaké "opěrné" systémy, na které by se mohl člověk obrátit, když mu zkraje to osamění ještě vadí.

Představuju si, že by se přihlásil do nějakého systému (dnešní důchodci zde bez výjimky internet ovládají), a mohl by si třeba najít kontakt na nějakou maminku na mateřské, která má zase někdy těch dětí až nad hlavu. Pak by se domluvili a navštívili by se. Takový osamělý dědeček/babička by se možná rádi hodinku věnovali dětem. Nebo si povykládali. Nebo se naobědvali spolu s takovou rodinou. Mě by se to líbilo. Ráda bych uvařila pro někoho porci oběda navíc.

Ale já jsem trošku zvláštní. Mám ráda lidi. Ráda je poznávám. Ráda je zvu k nám. Rozvíjím nové vztahy. I když neumím perfektně prostřít a uvařit perfektní kafe. Myslím, že lidi by měli jíst spolu. Pak už není tak strašně zásadní, co na tom talíři je.

Díky, že občas můžu obědvat s někým z vás. Klidně i uprostřed hraček a věcí. Připadám si taková naživu.

Š.