Po čem doopravdy toužím (aneb "coby kdyby" II.)

Přátelé, jestli jsem v dřívějších příspěvcích tvrdila, že to začíná houstnout, tak tady již stojí lžíce. Snad se na mě potom nebudete koukat skrz prsty. Musím to prostě napsat, jestli nechci před svými dětmi jednou ztratit tvář.

Po čem tedy doopravdy toužím (a jak to obvykle dopadne úplně jinak)?

1) vzít své dítě na klín, když chce na klín

(Obvykle řeknu Ne, teď ne. 

Má dotěrnou otázku Proč? 

Začnu kličkovat, vymýšlet nereálné a absurdní důvody, proč to nejde. Že mám práci. Nebo že mám jinou práci. 

Přitom v mé hlavě někdo v dálce strašně huláká, že jí touží chovat, mazlit se s ní a říkat "Já Tě miluju!", akorát někdo jiný nemá energii, aby ho nechal to provést. 

Nebo se bojí. Zřejmě ztráty pevnosti svého NE či co. 

Nechápete? Já taky ne.)

2) spát se svými dětmi v posteli každý den, kdy si o to řeknou

(Zde jsem již učinila krok kupředu, a spaní realizujeme, když si dítě "postýlku" vylosuje z klobouku - viz příspěvek Úlevy z klobouku. 

Ale v jiných dnech mi v tom brání strach, že se doopravdy nevyspíme nebo že když to dovolíme "na požádání", tak se to nebude dát snadno "odvolat" (jako jezinky, nabídneš jim prst...), a že je rozmazlím (přestože to přesně chci, mazlit je a milovat). 

Za vším je tatáž obava, že někdo mě odsoudí a vyloží mi, že spaní v posteli dětem způsobí obrovské potíže do života. A pokud to dělám, jsem tedy totální sobec a nepoučitelný mazel.)

3) dát jim kousek čokolády a dopředu říct nadšeně "teď si dáme čokoládu, pojďte"

(Obvykle si dám kousíček čokolády, protože moje nervy jí fakt potřebujou, v tom se přiženou oni a já jim jí tedy dám, ale jakože se sebezapřením a vždy to okomentuju, že se to nemůže každý den, protože to je nezdravé, bacily by nám rozhlodali zoubky a bla bla bla, byli bysme jako koule. 

Vše je proto, že jsem již zažila dlouhé období, kdy mé dítě urputně otravovalo každý den, že chce bombón, až jsem myslela, že z toho vyletím z kůže.

A také jsem měla tu čest zažít liberální britskou výchovu, kde děti jedly k večeři zmrzlinu a želé, kdykoliv řekly, že zeleninu/maso/přílohu nebudou.

Mám tedy strach, že se mi to vymkne z kontroly.)

4) říct jim, že jsou nejlepší děti na světě a že nepřestávám děkovat, že ke mně slítly přímo z nebe

(Obvykle jim spílám, že rozlily kefír na koberec; hudrám, že po nich nebudu uklízet rozházené šmouly, nebo vypouštím z úst ještě daleko horší soudy ohledně toho, jak to s nima dopadne mezi kamarádama, když budou každému brát jeho věci tak jako svému bratru. 

Dělám to, protože si v tu chvíli myslím, že na tom záleží. Že si to budou pamatovat a nějak jim to usnadní život. Aby jako neměly zbytečné problémy. 

Je to ale úplně opačně. Kdybych jim říkala, jak moc si jich cením, možná by se v budoucnu se všemy problémy vypořádaly samy. Klidně by je mohli mít, ale věděli by, co je v životě zásadní.)

5)  zrcadlit je; smát se, když se smějí, utíkat, když utíkají, výskat, dupat, hulákat s nimi

(Obvykle se zásadně nesměju, zato konstatuju, že na tom, že jeden prská vodu a po něm druhý prská vodu, není vůbec nic legračního. 

Taky neutíkám, anobrž stojím jako tvrdé y a volám je zpět. A když jdou pomalu, protože zkoumají okolí, volám, ať sebou mrsknou a jdu napřed. Přestože je to hloupost. Protože se stejně za chvilku musím zastavit a počkat na ně. Ve výsledku by mi bylo mnohem veselejc, kdybysme šli společně pomalým tempem a o těch objevech si mohli povídat. 

Taky nevýskám, ale sleduju lidi kolem, jestli se na mé juchající děti už mračí dost na to, abych zasáhla nějakým krotitelským výrokem. Obvykle se na ně usmívají a to mě rozhodí z mé "vážné" role. 

Dělám to všechno, protože se bojím výtek. Obzvlášť se bojím, že neporozumím, v čem přesně se chování mých dětí někoho dotklo. Dupání, pískot nebo študování cizího plotu by ale zkrátka mohlo někomu vadit a tudíž by to mou kvalifikaci na "nejohleduplnnějšího člověka světa" ohrozilo. 

Takto jsem ovšem kvalifikovaná tak leda na matku typu "suchar".)

6) chovat je, když brečí

(Obvykle oznamuju, že "kvůli tomu se nebrečí", ptám se "Co je?" a okamžitě si odpovídám "Nic se neděje". Případně těžší kalibr "když budeš skučet, tak Ti v životě rozhodně nikdo pomáhat nebude". 

No pochopíte, jak vůbec můžu takovou větu vypustit z úst a co tím vlastně doopravdy dětem sděluju? 

Opravdu jsem snad přesvědčená, že když budou mít trápení, tak na něj v životě zůstanou samy? A doopravdy chci, aby tomu uvěřily? A aby se na nikoho neobrátili, až jim bude ouzko? 

To přece vůbec nechci! 

Dělám to, protože jejich pláč ve mně vyvolává zmatek a úzkost. Nevím, co jim je a nevím, jestli to dokážu vyřešit. 

Když jim ovšem rovnou vynadám nebo to zakážu, tak to od mé bezradnosti odkloní pozornost.)

---

Ouvej. To bolí. Ale dělat to, co v hloubi duše vůbec dělat nechci, bolí každý den v součtu ještě mnohokrát víc než si to vše připustit. Než odkrýt karty. Než se s tím strachem začít rvát.

Rvu se tedy, jak umím.

Denně zkouším říct, že "práce počká, teď se jdeme pochovat".

Denně zůstávám u postýlky do usnutí a držím za ruku, i když to není vylosováno na kartičce.

Denně ždibec čokolády a hlásím (hlavně sobě), že si ji teďka užijeme, protože máme jen ten kousek. (Víc jí prostě nebude, protože, sorry, ale děti jsou děti, nemají zábrany a dopady na své zdraví prostě neodhadnou.)

Denně zkouším udělat nějakou ptákovinu s nimi. Když to nebude prskání vody, na čemž trvám, najdu si ale něco jiného, z čeho se můžu radovat jako oni.

A denně je objímám, když se rozpláčou. S příčinou sice většinou nehnu, ale řeknu jim, že "spolu to zvládneme vydržet". A držím je kolem ramen, dokud se ta vlna emocí ze zklamání nebo překvapení nepřeleje.

Děkuji, že mě chápete!

Ani nevíte, jak je uklidňující, že nejsem na své ouzko sama.

Díky,

Š.