Co je na světě přirozené?

Přátelé,
slibovala jsem vám celospolečensky spasitelské náměty. Tady jeden přichází. Už dlouho mi totiž leží v hlavě téma. Poměrně obsáhlé. Ne menší, než náš vztah k Taiwanu. 

Jak to s tím dnešním světem vlastně je? Kam jsme to dopracovali? A jak to udělat, abychom se z toho dostali ještě ven?

Obracím svět ze všech stran a stále se ptám. Je to tak, jak to vypadá na první pohled? Je tohle podstata nějakého jevu?

Je touha koupit si sukni opravdu touhou po sukni? Chybí mi doma sukně? Nebo mi chybí něco, co sukně reprezentuje (například pocit ženskosti - tedy  mám nějaký deficit ve vlastní identitě)? Nebo mi chybí jenom příležitost ty moje sukně nosit (na mateřské by celkem nebylo divu - na pískovišti sukni neuplatníte)?

Objevuje se chuť na čokoládu opravdu v důsledku nedostatku čokolády? Nebo je to kompenzační mechanismus pro něco jiného? Pro klid na duši, který někdy chybí? Pro trpělivost, která chybí stále? Pro vlídná slůvka od lidí?

Je to, co denně dělám, přirozené? A to, k čemu jsme se dostali žitím ve společnosti? 

Jak udělat některé záležitosti přirozenější? A svět přívětivější?

Začnu příkladem.

Líčila mi jedna známá, jak byli onehdá s mužem oba nemocní. Mají dvě děti, školkového věku. Široko daleko žádní blízcí příbuzní. Oba měli horečky a bylo jim zle (dlouho). Její muž se každé ráno vzchopil a odvedl děti do školky, aby byly aspoň někde v klidu, se zajištěným jídlem. Pak se doplazil zpět do postele. Známá se vzchopila kolem oběda a smíchala instantní nudle s horkou vodou, aby měli cosi v žaludku. Pak se doplazila do postele. Muž se vzchopil odpoledne a děti opět vyzvedl. Ptala jsem se jí "proč sis proboha neřekla někomu o pomoc?" A ona na to nechápavě odvětila "Komu? Copak by nám někdo cizí pomohl?" a mávla rukou, jakože to nemá smysl řešit, protože to přece nakonec nějak přežili.

Tak tohle, přátelé, je přesně ten moment, kdy si říkám, že v této společnosti je něco špatně.

1) Nukleární rodiny. 

Roztříštěné sociální vazby. Příbuzní daleko nebo nejsou k dispozici. Přetížené matky, které mají na hrbu celou domácnost a ještě si připadají, že toho dělají "málo". Jsou na sebe ukrutně přísné, aby uspokojily hlasy matek ve své hlavě. Jsou si nejisté, že za něco budou stát, když nezvládnou překonat vše, co jim svět nasype do cesty.  SAMY nebo maximálně s pomocí svých mužů (pokud je mají). 

Jenže to je totéž. Přetížení tátové, kteří dřou po večerech, aby přinesli domů víc peněz, aby obstáli před hlasem svého táty ve své hlavě. Podávají nejlepší výkony. I když je to nebaví a netěší. Přestože jejich ženy jsou (někdy) skromné a vystačí si s těmi sukněmi, co už mají.

Ale jaké pak nářky! Ovšem, že se to dá řešit. Společnost pamatovala i na to.

2) Přece tu máme "hračky". 

Velkolepý umělý svět podnětů pro děti, se kterými je někdo doma mezi čtyřmi stěnami. Přátelé, "hračky" a "sídliště" spolu musí nějak vývojově souviset.  Je to prostě obojí dokonale nepřirozené. 

Tak si to vezměte, dítě je od přírody zvídavé a pohyblivé. Má energii. Když jste ale v bytě v paneláku, kde potřebujete uvařit oběd, jaksi nemáte moc šancí, že dítě hodinu vydrží, koukat se na vaše záda. A tak se dítě dožaduje zábavy.  Zvlášť, když mu nechcete půjčit tu zajímavou ostrou věc, aby mohlo taky zkusit jezdit s ní po prkýnku, jako to děláte vy. Do přírody daleko (před domem sotva pár stromů a malá travička). Žádná zvířata. Málo dalších dětí. Dítě udržíte v klidu jen, když mu poskytnete něco, v čem se bude moct přehrabovat a zkoumat. Moudrý bílý muž vymyslel hračky. Dítě má zaměstnání - "k čemu by se asi mohla hodit tahle věc číslo jedna?"; "A copak to tu máme za věc číslo dvě?"; "Ha, věc číslo šest. Půjdu se radši zeptat mámy." 

Matka se snaží splnit jakési úkoly, které si vymyslela (nebo jí někdo uložil) a do vysvětlování, k čemu jsou nesmyslné věci číslo jedna až čtyřicet, má pramalou chuť. Potřebovala by:

a) aby dítě mělo podněty, aby mohla udělat práci, ale 

b) aby práce bylo přiměřeně, aby měla čas na odpočinek, 

c) aby během odpočinku měla podněty (protože je kupodivu stále dospělá a má mozek) a 

d) aby to bylo samozřejmé a nemusela to stále nékomu vysvětlovat 

(nebo nedej bože čelit ještě nechápavým komentářům, co že tam na té dovolené vlastně celý den dělá, když jaksi není vidět žádný výsledek? No ano, není. Ona to ví sama dobře, a také jí to neskutečně frustruje. Muži, nezlobte se na mě, že se na vás obracím hromadně, ale pro klid v rodině, zkuste si proboha tuto nepřirozenou záležitost "dítě v bytě" absolvovat alespoň týden v kuse, komplet sami, včetně domácích prací - matka přítomná pouze na kojení).

3) Ale i pro muže tu máme náhradní světy. Když jsou už přetažení prací (naprosto to nezlehčuju, oni opravdu dřou fest), ohlásí "potřebuju vypnout" a existuje dobrá polovina společnosti, která pro ně zajišťuje pomoc a kompenzační mechanismy. Mohou si vybrat nepřeberné množství relaxace všeho druhu. 

To máme sporty - kdo nechce osobně, zapne příslušný televizní kanál. Nemám nic proti pohybu. Pohyb je přirozený. Dokonce i soutěžení a klání je naprosto pochopitelné. Ale upřímně - vrcholové sporty? To jako vážně? Očima dítěte: "Proč ta paní jezdí na bruslích pořád dokola v tělocvičně? Nemotá se jí z toho hlava? ("Motá, milé dítě. A to si představ, že ona jezdí takhle každý den několik hodin"). Nebo profesionální snooker (to je jako kulečník, ale není to prý kulečník). Hodiny a hodiny snahy trefit se dokonale do kuličky na stole. 

Pak máme kompletně umělý svět počítačových her. Doopravdy, kdyby jim nebránily hlasy rodičů v hlavě, hráli by ti důstojní otcové rodin na počítači celé hodiny, klidně i v pokročilém věku (a dámy, nedělejte si iluze, že ty hlasy rodičů někdy neokřiknou :-)

A samozřejmě hospody. Ty jsou staré jako lidstvo samo (o nejstarším řemeslu ani nemluvě ;-) Když už nemůže předřený otec vypnout svou "zodpovědnost" bez výčitek sám od sebe, chemie to udělá snadno za něj.

4) Dále tu máme jesle. 

Jestliže ty děti matku tak vyčerpávají, není nic jednoduššího, než jí s nimi pomoct a "umožnit jí", aby se vrátila do práce (neboli chovala se zase jako rychlá, produktivní a bezdětná, mohla se v kuse soustředit a měla výsledky). Sebereme děti ve fázi, kdy ještě považují mámin svět za svůj vlastní, a přestěhujeme je na velkou část dne mezi jiné děti a jednu chůvu (když je klika, tak dvě). Řekneme "neboj, máma není, ale ona přijde ve tři". Máma sama má z toho neurózu, ale musí do práce, protože buď potřebuje peníze (to je selhání systému číslo jedna) a nebo už nemůže doma vydržet ten stereotyp (to je selhání systému číslo dvě). 

Co může prožívat dítě, které zatím proniklo do češtiny teprve skrze několik citoslovcí zvířátek? Nic mu nevysvětlíte. Dítě nerozumí slovům (to je svět dospělých). Rozumí pohledům do očí, úsměvům, pohlazením, pochování. A náhle - matka už tu pro něj není, aby mu je dala (aby s ním "mluvila" dětským jazykem). Nemůžu se vyhnout představě, že takové dítě musí nejprve strašně moc plakat a když to nepomůže, tak apaticky zamrznout. V každém příladě je to ale velké zranění. I když mozek dítěte je plastický a vytvoří si náhradní vazbu (na chůvu v jeslích nebo plyšového méďu) a nebo se na to nějak adaptuje i bez vazby. Přesto po té ráně, neporozumění a zmatku, podle mě zůstane už navždycky jizva.

A kdyby ho dala do jeslí třeba až o kousek později - uprostřed fáze vzdoru - kdy dítě už vnímá, že ono je jiná osoba než maminka, že má "já" a také ví, že to já chce často něco jiného než ostatní? Zlobí se, vzteká se, chce po svém. A matka šup - teď budeš v jeslích. Frustrace. "Mám to za trest, protože jsem se zlobilo?" myslí si dítě. 

Jesle zkrátka neberu. Je to nouzové řešení. Je to řešení pro MATKY v nouzi (které nevědí, jak jinak si pomoct). Nikoliv pro děti! Ne a ne. Školka je sice už řešení pro děti, ale je to také velmi nepřirozená záležitost a "klapne" jen, když jsou na ni zralé. A vždycky (jsem rezolutní a přesvědčená), když zralé nejsou, budou následovat potíže. 

Jak je možné, že společnost klidně udělá z něčeho tak nepřirozeného, řešení, které je "obvyklé a v pořádku"? A ještě matkám komplikuje tu adaptaci dítěte tím, že jí dá na "zvykání" omezený čas.

5) A když už se matka emočně obrní a nastoupí do práce, máme tu vstávání za tmy. Totálně nepřirozené. Děti se na něj často ptají ze své "naivního" (ale dosti logického) pohledu. Proč mám vstávat, když je ještě tma? Tma je v noci, ne? A v noci se spí. 

Pravdu díš milé dítě. Společnost to nějak zapomněla. Pracovat se musí v létě, v zimě, biorytmus nerytmus. Takové starodávné záležitosti - s tím si moderní společnost přece dokáže hravě poradit.

Práce na směny kupříkladu je absolutní šílenost. Jako dospělí toto uvažování oblbneme, vysvětlíme si to, proč je to potřeba, ale pra-mozek má oblasti, které fungují dobře jen v závislosti na přirozeném osvětlení. Produkují nějaké hormony či co (nejsem žádný znalec). Když člověka někdo nutí být čilý v noci, i když to pro něj není přirozené (tam nezahrnuju tu hrstku lidí, kteří jsou spontánně vzhůru v noci a vyhovuje jim to), mozek se může porouchat. A následují choroby. Ono ale chození do "denní" práce ráno za tmy a návrat (v zimě) za tmy není co do důsledků o moc lepší.

5) A pak tu máme opuštěné staré lidi. Když už si odchodili své produktivní období (a přežili ho). Jsou v domovech důchodců, kde se jim strašně stýská. Musí tam být, protože potomci se o ně nemohou postarat, protože jednak celé dny bez odpočinku dřou (doma nebo v práci) a jednak se s nimi nedokážou rozumně domluvit, jak by si rozdělili kompetence, kdyby prarodič bydlel v domácnosti s "mladou" rodinou. 

Nepodceňujte prarodiče, ani ty v domovech důchodců, že by už rodině nic nepřinesli. Ale je náročné obětovat část svého pohodlí za to, že by byl doma další element. A někteří prarodiče si také činí větší nároky, než jim přísluší. Oni by mladé rodině "mluvili" do jejího systému. A ona by se nedovedla "ubránit". Tak jsou radši stařečci a stařenky uklizené do "bezpečného" domova. Kde je nemusí nikdo k ničemu přemlouvat, za nic jim spílat nebo kvůli nim se přít.

Zvláštní je, že když se u dítěte rozvine nějaká vážnější porucha, jen málo matek dokáže vypnout hlas svědomí a dát dítě do "ústavu". Jsou s ním doma a starají se o něj i za cenu svého obrovského přetížení. Proč? Protože je to společensky neúnosné, aby matka "odložila" nemocné dítě. Řada mužů před podobnou zátěží uprchne buď do náhradního světa a nebo uprchne zcela. U otce je to ovšem společensky únosné. Na toto téma napíšu zvláštní příspěvek.

A je též společensky únosné, že do ústavu jdou staří lidé, přestože mají zdravé potomky, kteří jsou naživu. A také jdou do ústavů (jeslí) malé děti, přestože mají zdravé matky, které jsou naživu. A matky jsou na 5 až 10 (!) hodin denně (kdyč započtu nějaké dojíždění) odděleny od MALÝCH dětí (které by si to dobrovolně nevybraly) a tváří se, že se jim po nich nestýská. 

To je prostě neskutečně nepřirozené. A šílené.

V této společnosti se nějak přestaly "nosit" vztahy. Nosí se věci. 

Společnost se honosí tím, že je vyspělá. Ale přitom nedokáže vyřěšit ty nejzákladnější problémy, se kterými se denně potýká kvanta lidí. A přináší jim stres, úzkost a smutek.

Přátelé, je to natvrdo. Já vím, je to nepříjemný pohled. Ale mě tak prostě někdy napadá. Je vůbec otázka, zda se s tím ještě dá něco udělat (když podlehnu skepsi). Ale snad jo, když budu optimista.

Ale teď co s tím? 

Babo raď!

Nebylo by na světě lépe, kdyby si mámy dokázaly říct o pomoc? 

Kdyby uvěřily, že jsou lidé, kteří by rádi pomohli odvést děti do školky a zase je vyzvednout, aby se mámy mohly opravdu důkladně vystonat a odpočinout si? 

A nestonaly by náhodou méně, kdyby si připustily, že na sebe kladou příliš veliké nároky?

Kdyby byly k sobě laskavější?

Kdyby si uvědomily, že jako osoby neselžou, když nebudou mít domácnost tip ťop jako klícku? Nebo když jí budou mít jako klícku, ale neoddřou to vše samy? 

Kdyby regulerně a nahlas řekly "já potřebuju vypnout" a vyhlásily "hodinku samy pro sebe"?

A co kdyby děti mohly být s maminkami, dokud to potřebují? 

A co kdyby přitom mámy nebyly uvázané s dětmi jenom doma? 

Co kdyby mohly být užitečné i v tandemu? 

Být malonko v práci. Nebo malonko užitečné někde mimo byt. Dělat malonko něco mentálně odpovídajícího svému věku a schopnostem? 

Měly by, pravda, mnohem nižší produktivitu práce než běžný pracující smrtelník. Ale zase by jich bylo hodně. 

Co kdyby ten kousek práce, který by zastaly, pomohl odebrat nékomu jinému část jeho zátěže? A je by rozptýlil? 

A dodal by jim pocit uznání? A konkrétní výsledky. 

Co kdyby někdo jiný na chvilku (né na celý den) prostě přirozeně zabavil dítě a to by mělo nové podněty pro svůj vývoj? 

Co kdyby babičky a dědečkové místo uzavřených domovů, zůstali uvnitř společnosti? 

Nedal by se "adoptovat" děda nebo babička? 

Nepomohlo by to náhodou těm přetíženým nukleárním rodinám? 

Těm mámám, co mají hafo práce a současně děti chtějí stále jejich pozornost u spousty opakujících se "her"?

Nějak se vám tím poslední dobou zabývám a nemůžu přestat.

Jsou lidé, kterým to nevadí. Nebo se tím vůbec nezabývají. Jsou zvyklí. Berou to, jak to je.

Žít v malých rodinách je normální. Být od rána do večera (v zimě od tmy do tmy) v práci je normalní. Děti v jeslích jsou normální. Mámy, co se duševně nudí a fyzicky vyčerpávají na mateřských, jsou normální. Staří lidé v domovech jsou normální. A jsou ještě těžší témata, která si nechám na jiný příspěvek. Jsou častá. A jsou ještě děsivější.

Ale já prostě nechci! Nechci se smiřovat s tím, že když se něco stalo normou a je to společensky "únosné", přestože je to šílené a nepřirozené, tak máme prostě mávnout rukou a neřešit to. 

Hodlám to řešit. 

Akorát ještě nevím, jak.

Díky za vaši pozornost, pokud jste dočetli až sem! Bylo to náročné. Díky!

Š.