Jak jsem přehodnotila svůj pohled na rodičovskou autoritu

Přátelé, toto bude dlouhatananánská stať. Ale nedá mi to.

Při nedostatku času ji přeskočte až na poslední větu, kde se nachází shrnutí celého postu ;-)

V průběhu mateřství jsem dospěla k myšlence, že každý člen rodiny si musí svou autoritu u dítěte "vyhrát" sám. Že mu nemá nikdo pomáhat. Zvláště v období vzdoru.

Dítě mezi 2 a 4 roky začne vyvádět kousky, že až přechází zrak. Testuje, co může. Co mu dovolíte. Testuje to vůči každé osobě ve svém okolí. A každý dle svého naturelu mu to řádění buď zatrhne a nebo povolí, každopádně k němu vydá určité stanovisko. Co kdo zvládne. Dlouho jsem si myslela, že to je v každém případě test 1-1. A že vměšování dalších osob je nežádoucí a malému tvorovi dělá zmatek v závěrech.

Příkad:

Dítě: "Mami, podívej, to je ale tlustý pán!"

Matka: "To se neříká."

Dítě: "Proč? Vždyť ten pán je opravdu tlustý!"

Matka: "Neříká se to, protože by ho to mohlo mrzet."

Dítě: "Proč? On to neví? Že je tlustý?"

Matka: "Ví. Ale není hezké na to upozorňovat."

Dítě: "Proč? A proč je tak tlustý? Jedl hodně bombónů?"

Matka: "Poslyš, nebudeme už opakovat, že je tlustý, to se nedělá. Možná vůbec nejedl bombony."

Dítě: "A z čeho je tak tlustý?"

Tlustý pán se již začíná mírně ošívat.

Matka: "Dost řečí. O tom, jak druzí lidé vypadají, se nesluší mluvit před nimi nahlas."

Dítě (nahlas): Tak se otočíme. Mám Ti to teda jenom pošeptat, že je ten pán tlustý? A Ty mi pošeptáš, proč je tlustý, když nejedl bombony?"

Nyní, přátelé, jsem změnila názor. Myslím si, že když dítě OPAKOVANĚ testuje totéž dokola, je načase, aby do situace vstoupil další člověk a přidal se (nemusí to dokonce být ani blízký člen rodiny, ale čím víc je pro dítě "referenční", tím je to lepší). Pochopitelně by měli pokud možno tvrdit oba totéž, že?

U nás na venkově je zcela běžné, že se úplně cizí lidi "vměšují" do různých situací a jaksi "kolektivně" (promiňte mi to zapovězené slovo) se podílí na vrůstání výrostků do společenských norem. V Čechách je to samozřejmé, ale chtěla jsem vás uklidnit, že i Němci jsou nenechaví a vůbec si nehledí svého. A já myslím, že je to dokonce dobře. I když to není někdy příjemné.

Totiž, ze hry "je to jenom názor MÁMY proti mému názoru, a proto ještě nikdo nezvítězil" se stane reálná konfrontace se skutečností, že "NĚKDO DALŠÍ si myslí totéž co MÁMA, a to dokonce aniž by ho máma k tomu přesvědčovala...!" Malá osoba čelí názorové převaze. Pročež hranice, kterou hledá, je viditelnější, a dokonce jí brání armáda DVOU lidí. Nebo třech. Kdokoliv další se přidá, tím jednoznačnější to je. 

Přátelé, nechceme-li zavádět úzkostné liberální praktiky, kdy se nikomu nesmí říct nic, aby se náhodou neporušila jeho svoboda slova (pardon, ale mám v tomto ohledu vyhraněný názor), je prostě potřeba dítěti vysvětlit, že některé věci se NEŘÍKAJÍ nebo nedělají. Že to není slušné. A hotovo.

Například: Řidič autobusu úplně s klidem nechá vystoupit bandu středoškoláků z autobusu, do něhož se právě nacpali prostředními dveřmi, které jinak mají sloužit pouze k výstupu a nebo nástupu kočárků. Přestože už jsou všichni úhledně srovnaní v autobuse, řidič je všechny (kromě paní s kočárkem - to jsem já) nechá vystoupit a organizovaně opět nastoupit předními dveřmi, aby ukázali jízdenku. A oni to provedou, i když jsou v pubertě!!! Protože jim stačí, že si zarebelovali už tím, že to zkusili. A vědí, že by je takto vykázali všichni řidiči bez výjimky.

Tím ovšem neříkám nic o tom, jak moc má být takový názorový tandem nahlas. Ba naopak, rozšíření počtu dospělých členů může mít dokonce ztišovací efekt (mnou zvaný též "nadzvukový" neboli "über volume"), přičemž má i lepší výsledky. Jelikož, když jste máma, která se pře se svým dítětem sama, někdy si to vyžádá dost decibelů. Když se k vám ale přidá táta/partner/prarodič/strýcové a tety, doplňte... obvykle mohou tutéž věc vysvětlit celkem v klidu, což snižuje stres a je to pro dítě lépe akceptovatelné, než kdyby ho jen tlačili vší silou.

Navíc dítě zjistí, že se blízcí o sebe zajímají a vnímají. Podle mě, pro dítě by muselo být zvláštní, být svědkem toho, že jeho "přetlačovanou" pozoruje ještě někdo další a nic nedělá, jakoby byl jen pasivním televizním divákem. Nepostaví se na ničí stranu (může dokonce nabýt dojmu, že "tátovi / tetě /dědovi je úplně jedno, že se v jejich přítomnosti zkouší poměřovat s babičkou/strejdou/mámou a zatím nikdo nevyhrál). Přemítám, jaký to může mít do jeho budoucího života vliv na situace, v nichž by byl svědkem nějaké veřejné nepřístojnosti. Určitě jste o těch psychologických pokusech už slyšeli.

Přátelé, ale důležitá poznámka nakonec. Týká se to situací, kdy dítě (mezi 2 a 4, nebo 13 a 30 rokem, pardon samozřejmě 13 a 17) viditelně "zlobí", aby si přivolalo nějakou zpětnou vazbu. Tudíž, není třeba, aby se všichni vměšovali i do situací, kdy autorita jednoho dospělého STAČÍ, a poté, co dítěti řekne svůj názor, toto vypadá, že pochopilo poselství a dál "neprovokuje". Ba naopak - vidím-li, že daný dospělý vyřešil situaci efektivně SÁM, jednoduše se držím zpátky a MLČÍM (tento postup jsem si pracovně nazvala "fade out").

Díky, že se také vměšujete do našich názorových výměn s dětmi, když to uznáte za vhodné.

Š.