O vzteku

Přátelé, někdy namalovat vztek nejde.

Někdy se člověk rozčiluje na všechno. Chvíli to vypadá, že to vyvolaly děti, které "zlobí", ale pak se ukáže, že to je vztek ponejvíce na sebe, jelikož jsem dopustila, že zase dělám něco podle názoru a přesvědčení někoho jiného.

Jsou lidi, kteří mají jaksi stále na něco názor.

Vůbec jim nevadí, že není podložený ani zkušenostmi ani vědou. Že jsou to pouhé smyšlenky.

Ale jsou v něm naprosto nekompromisní a opakují ho jako kolovrátek, dokud vám buď nepraskne hlava a nebo neuděláte to, co prosazují. Navíc to neprosazují zřetelně, ale skrytě. Řeknou: "vždyť já Ti nic nenutím, udělej to samozřejmě podle sebe, jak uznáš za vhodné" a pak tiše doplní "ale je to nerozum".

Když je to záležitost dočasná a na chvíli, dejme tomu. Dá se to překousnout.

Ale čeho je moc, toho je příliš.

Stokrát nic umořilo osla. 

A tak to pro klid vzdáte.

Jenže pak děláte něco, o čem nejste přesvědčeni. A jste za to na sebe naštvaní. Tedy já jo. Zaplaťbůh, že to nakonec aspoň odhalím a přestanu se zlobit na ty děti.

Jak z toho ven?

A) morousit a brblat "udělala jsem, jak jsi mi to doporučil/a, a dopadlo to mizerně, takže vidíš, že jsem měla pravdu já a příště mě laskavě nech"

B) být asertivní, nastavit si pravidla, a pak na nich trvat, ať si to někdo klidně vnímá jako nerozum, to je jeho věc

Přístup Bé je ovšem nepopulární, nezvyklý, ba přímo někdy považovaný za neslušný. A mě vždycky doma zdůrazňovali, že mám konečně taky někdy poslechnout. Ale z hlediska osobního zdraví je varianta B asi bezpečnější, zvláště jste-li typ jako já, který si "všechno moc bere".

Tak záleží, co ustojíte.

Učím se být asertivní. Jistá tím, co chci. A prosazovat to elegantně, okouzlujícím způsobem (což mi vůbec nejde), ale přesto neústupně.

Ach, ta dospělost je někdy tak těžká... Můj muž říká: "Tak ji uzdvihnem."

Díky,

Š.