O značkách, ufoncích a lidech

Přátelé,
dnes si vezmeme pod drobnohled značkové věci.

Nemyslím tím značkové, ve smyslu "lepší", anobrž všechny průmyslově zpracované věci, které vám trh nabízí.

Na značce jako takové by nebylo až tak nic zlého. Rozlišovací cedulka. To, abyste poznali, že vám danou věc ušil nebo vyrobil pořád tentýž hrdina. Který se vyznačuje (dejme tomu) jistými kvalitami.

Například šije hezky rovně, trojitou jehlou. A nebo si mele mouku na chelba každý den čerstvou.

Značek je ale tolik, že pouze "kdo ví, ten ví". Kdo ale neví (značku nezná), tomu to připadá prostě jako boty, kalhoty, čepice. Nebo chleba.

V tomto ohledu byl nesmírně legrační zážitek, objevit se v jiné zemi a stát před novým cyklem poznávání trhu. V danou chvíli jsem byla spotřebitelsky "panna". Povědomé výrobky, označené jiným názvem a cizí značkou. Z kraje pobytu jsem si matně vybavila pouze několik základních německých pojmů pro druhy potravin. Zbytek nápisů byla pro mě slova typu "abluch", "kyzunt" a "margentval". Co by to tak mohlo být?

Tak si to představte, že vidíte jen obal, občas podle obrázku vytušíte, co je asi uvnitř. Občas ta věc zřetelný obrázek nemá, ale ještě ji dokážete odhadnout podle tvaru krabičky (když doufáte, že německý a český trh jsou si v produkci potravin opravdu podobné). Dále vidíte cenu (pro kterou navíc nemáte cit, jelikož je jinak jemně odstupňovaná). Nevíte lautr nic o těch "hrdinech", kteří to vyrobili. Nevíte, jestli ta značka patří ke střední třídě, k luxusnímu zboží a nebo k podřadné kvalitě. 

Jste malý ufonek, který hledá jídlo na nové planetě. A nachází různé pestrobarevné krabičky. A pestrobarevná razítka na nich. Začne mu to připadat dost nepochopitelné. A paradoxně všechno úplně stejné. Rýže v červené krabičce s obrázkem hnědého pána. Rýže ve fialovém pytlíčku se sluníčkem. Když si zůstane vědom toho, že potřebuje pouze rýži, v tom momentě se jaksi vymkne marketingovému ovlivnění. Ale pokud bude řešit ještě jiné potřeby - například vyznat se v okolí, nechá se do té hry vtáhnout a začne usuzovat, v čem je který pytlík asi lepší. 

Marketing je vůbec naprosto geniální výmysl. Tak ukrutánsky absurdní, nepřipadá vám? A tak účinný! O tom napíšu zvláštní pojednání.

Ovšem, když se člověk vymaní z toho strachu, že se ztratí na novém trhu a utopí asi v miliónu značek, zůstane malým ufonkem. A táže se - chci platit tolik peněz, za to, abych měla věci, které na první pohled vypadají jako normální "boty, kalhoty, čepice"? Nebo rýže? Kdo kromě mě má hodnotit, zda jsem si vybrala zboží z té "správné" třídy? Nikdo. Hodnotíte to pouze sami. Jste svou vlastní referenční skupinou a můžete SI dovolit opravdu cokoliv. Dokud nepřestanete být ufonkem a nestanete se "jedním z nich". S jejich šuplíčky, kde jsou jednotlivé věci zařazené podle toho, jak jsou kvalitní, luxusní nebo podřadné.

Totiž, zapadnete do skupiny, která "ví". A její členové se poznají díky těm razítkům. Ta jim řeknou "neboj, jsem jako ty, vnímám svět podobně, jsem ve stejné kategorii a mám podobné priority".

Jenže legrace spočívá v tom, že v místní početně omezené skupině se přesto nemusí natrefit dva lidi, kteří by si byli navzájem vědomi toho, že si vybrali stejnou značku. Protože značek (a zejména jejich kombinací) je nejspíš víc než lidí. Nakonec tedy "porovnávání" neprobíhá mezi člověkem a člověkem, ale mezi člověkem a jeho vnitřním obrazem, mezi jaké lidi chce sám sebe řadit. Jakou "identitu" si ve svých očích přeje.

K tomu vám musím popsat zážitek: jedu si takhle autobusem do vedlejšího městečka. Přistoupí dva mladí lidé, kluk a holka (asi tak kolem 25let). Kluk se tváří "jako drsňák" a na půl úst se s tou holkou baví, aniž by se jí podíval do očí. Neusmívá se a krčí čelo do dvou nacvičených vrásek. Má na sobě džíny, bundu a legrační čepičku, která neplní ani hřejivou ani estetickou funkci (ač ji neznám, je zřejmé, že musí být značková, jinak by si ji soudně uvažující člověk nemohl vzít na sebe). Se zamračeným výrazem začne lovit něco v kapse a pak si jako dokonalý drsňák nasadí jednu a pak i druhou náušnici. A mi malí ufonci, kteří ještě nemají tušení, že "je to cool" se dotáží s upřímným podivem: "Mami, proč si ten pán bere šperky?"

Jsou lidé, kteří mají určitý deficit.

Přátelé, to není deficit bot, kalhot a čepic! A už vůbec ne rýže nebo chleba - takových je tu opravdu málo.

Je to nedostatek uznání a přijetí. Respektive strach z odmítnutí. Z nějakého důvodu se jim nedaří získat ho sami pro sebe na základě toho, jací jsou, proto se snaží oslovit tu skupinu, která "ví" a dokáže je ocenit. Za cokoliv. Zejména za to, že si mohou dovolit zaplatit tolik peněz za naprosto nepochopitelnou věc a pak ji beze studu nosit před ostatními. To jim přináší pocit, že někam patří a za něco stojím, když něco MAJÍ. Taková je síla touhy člověka, aby byl akceptován jinými lidmi. A když nemůže být těmi "blízkými" (nejprve nejbližšími - tj. rodinou, a pak opravdu těmi, co ho fyzicky obklopují), pak si najde způsob a "heslo", aby našel ty, kteří ho uznají za právoplatného člena.

Kladu si stále dokola tutéž otázku. Nakolik se i já nevědomky snažím zapadnout do nejrůznějších segmentů, kteří jsou stejní a rozumí si? Do speciální komunity. Jak si z toho eventuálně pomoct ven?

Nejsem žádný lovec statusu.

Ale při pohledu lupou jsem se zde vlastně také snažila "zapadnout", nevyčnívat. Jelikož náš jazyk je už sám tak jiný, že nás v brzku zná celá vesnice. A kdybychom se výrazně odlišovali ještě v jichých aspektech, dostala jsem strach, abychom nebyli izolovaní. Co je jiné, budí obavy, anžto je to nepředvídatelné. Přestože člověk dnes může v sociální "izolaci" (ačkoliv není v pravém slova smyslu, jelikož se spoustou cizích lidí jsme beztak denně v kontaktu) klidně přežít roky, nezemře hlady bez tlupy, přesto se mu bez užších vazeb nedaří dobře. Připadá si sám. Bojí se, že kdyby mu něco bylo a potřeboval pomoc, že ji nezíská.

Čili v určitých ohledech jsem opustila ufonkovství a také jsem bedlivě sledovala "svou" referenční skupinu (tj. místní matky s dětmi). Aby děti nebyly za ekzoty. Na první pohled. Ale když se nasytila tato má základní potřeba, podívala jsem se opět pohledem ufonka. A je to vážně absurdní.

Moje hlavní touha je být součástí komunity, která je vymezená lokálně.

Jsou zde lidé bohatí i chudší.

Excelentnější i průměrnější.

Hluční i tišší.

Lidé.

Nakonec jsou to všechno jen lidé. Mají podobné strachy a podobné touhy jako já. Chtějí být přijímáni ve společenství dalších lidí. Žádný obrázek na botách, kalhotách a čepici by nebyl k ničemu, kdyby neusnadňoval cestu lidí k lidem.

Internet a možnost být v kontaktu s lidmi i na tak strašnou vzdálenost, je fajn.
Ale živé lidi, jejich hlas a tvář a oči, nenahradí nikdy nikdy nikdy!

Díky za vaše oči!

Š.