Dilema o dětském hraní

Hrát nebo nechat hrát?

Přátelé,

než jsem měla děti, byla jsem rozhodnutá, že si s nimi budu hodně hrát. Aby se zbytečně nenudily a taky si mě pamatovaly jako maminku, která nejen pracuje.

Jako dítě bez sourozenců jsem měla dlouhou chvíli na denním pořádku. Rodiče si prostě nemohli hrát stále se mnou. Posléze v pubertě jsem se snažila sobě namluvit, že jedináček má výhodu v tom, že se naučí "nudit se" a nevadí mu to. Opak byl pravdou. Vadilo mi to strašně a nikdy bych byla nepohrdla tím, kdyby mi v té chvíli rodiče poradili, kde se můžu inspirovat. Akorát jsem si o to nějak neuměla jasně říct.

Ta naše sýkorka - jakožto první dítě v širé rodině a ještě k tomu od přírody extrovert - si tedy říct umí. Velice rychle si zvykla, že je jí k dispozici obrovské kvantum příbuzných, aby pro ni něco vymýšleli. A že když jednomu dojde energie, stačí přeběhnout k jinému. Má nepochybně veliké štěstí, že jsme s rodinou v úzkém kontaktu, i když bydlíme tak daleko.

Ovšem tato její potřeba, aby ji někdo bavil, se projevuje i ve chvílích, kdy nikdo z příbuzných není po ruce. A zde vyšly najevo mé herní nedostatky. Upřímně, došla jsem ke zjištění, že mám hrozně malou invenci (nedokážu adekvátní hry vymyslet), teprve se učím mít trpělivost (nedokážu je opakovat pořád dokola) a jsem až příliš ukotvená v "realitě" (nedokážu si bájně představovat).

Měla jsem za to často i výčitky. Že mě to unavuje. Že si nehraju s nadšením. Že ve švihadle nevidím hada. Bývala bych nejradši hru jednou předvedla a vzdálila se. Ale děti chtějí, abych v ní s nimi pokračovala.

Můj muž mi dal jednou zpětnou vazbu - "když Tě nebaví je houpat, tak je nehoupej a dělej s nimi něco jiného".

A tady je terapeutický moment! 

Podle mě hra, aby byla přínosná, by měla človeka bavit. A já se trápila, že mám málo výdrže.

Přátelé, objev: není nutné, aby člověka bavilo VŠECHNO.

Každého baví něco. Je dobré, když si to člověk uvědomí, a pak to narovinu prodiskutuje s ostatními.

Tím se u nás doma zjistilo, že:

- já můžu s dětmi malovat (padesát prasátek za sebou, obtiskávat ruce zmalované prstovými barvami), což naopak nemůže můj muž, jelikož mu vadí to patlání

- můžu jim číst, jelikož mě baví předvádět různé hlasy postaviček, což naopak nemůže náš děda, a když jim čte, strašně drmolí, poněvadž ho to nebaví a chce to mít už za sebou

- můžu jim zpívat, což mohou i babička s dědou a děti jsou z toho nadšené, navíc když můj muž k tomu hraje na piano

- můžu mluvit za velikého méďu, můj muž za jiná zvířata, pak dojde ke zvířecímu překřikování a je z toho cirkus

- nemůžu s nima skákat na balónu, na což má sílu můj muž, ale můžu jim postavit překážkovou dráhu z nábytku, ze dvou křesel udělat kupé ve vlaku a jet s nima fiktivně do Čech v roli průvodčího

- nemůžu s nima stavět parádní architektonické skvosty z kostek, což dokáže děda a také ho to ukrutně baví, ale můžu s nima hrát na nemocnici a zaměstnat v ní tu sýkorku jako sestřičku

- nemůžu je venku houpat, protože nějak nedokážu postávat na fleku, ale můžu se houpat s nimi, když mi vydrží na klíně

- nemůžu hrát člověče (vždy jsem měla sklon u toho aspoň paralelně žehlit), to naštěstí zatím ochotně hrají komplet všichni ostatní, ale na rozdíl od ostatních snesu, když se cákají v plném umyvadle a koupelna je skoro vytopená (pak to se mnou společně utřou).

A tímto jsem zpětně prožila, že mám invenci, mám trpělivost a mám dost fantazie, akorát po sobě nesmím chtít, dělat to nepřetržitě, bez odpočinku, sama jediná a musím si také dovolit občas říct "ne, na tuhle hru já nejsem, s tím se obrať na tátu/dědu/babičku/strejdu (případně až se s nima uvidíš)". 

Věřím, že až budou o kousek větší, tahle investice se vyplatí a oni už si na nějaký zážitek vzpomenou a vystačí si k jeho zopakování sami.

Díky vám všem, kteří jste si také hráli s našima dětma a poskytli mi tím chvilku času na zotavenou (že jsem vás mohla jenom pozorovat ;-)

Š.