Podivný vztah k cestování

Přátelé, už je to opět tu. Cesta do Čech je přede mnou.

Děti se tak akorát stačily uklidnit a dostat do režimu a už opět dojde k malému převratu.

Z toho důvodu (jakkoliv se jinak těším do Čech) nemám moc ráda toto pendlování. Vždycky mi trvá několik dní, než si v hlavě zhmotním představu Čech, jak jedeme a teprve potom jsem schopná koupit jízdenku. Jako by to teprve muselo prosáknout odněkud z paralelního vesmíru.

Jinak samotná jízda bývá v pohodě. Děti to už znají a umí.

A také mám pro ně kvanta knížek, malování a her.

Hlavní povyražení ve vlaku ale spočívá v lidech, kteří si k nám přisednou. Takové malé dobrodružství. Dokáže je naše sýkorka přimět, aby jí věnovali pozornost? Německy nebo česky, to je jí jedno. Prohlížet sešit s "bludištěma" jde i bilingválně.

Jakmile dojedeme do Čech, absolutně si užívá češtiny. Že jí všichni rozumí. Hovoří s lidmi v metru, hovoří na zastávce při čekání na autobus, hovoří v obchodech s prodavačkami. Připadá mi jako kdyby potkala asi tak dvě stě známých, které hroznou dobu neviděla a potřebovala si s nimi všechno povykládat.

A pak to má ještě výhodu v tom, že si v Čechách užijí jiné hračky a knížky. A po dobu pobytu zapomenou na ty hračky, co mají doma, takže si je po návratu opět užívají, jako kdyby je neviděly kdoví jak dlouho.

Můj vztah k cestování byl vždy až éterický. Když sednu do auta, okamžitě se zasním (přátelé, klid, sedím na místě spolujezdce), koukám do krajiny a myšlenky mi běží.

Dospěli jsme letos s mým taťkou k zajímavé dvojité vzpomínce.

Když mi bylo asi tak patnáct, jeli jsme s našima v létě autem do Alp. Bydleli jsme vždy v kempu. Já jsem strávila několik dní po cestě zažraná do nějakého xset stránkového románu a z krajiny jsem neviděla skoro nic. Až jsme přijeli na krásný průsmyk, zastavili a rodiče se šli provětrat. Já nic, četla jsem si dál v autě. To už taťka nevydržel, přistoupil ke mně, otevřel dveře a pravil "tak už přece konečně vylez aspoň na minutu a rozhlídni se po skutečném světě!".

Já z povinnosti jsem vystoupila a odkráčela jsem (strašně se mi nechtělo) asi 300 metrů mezi skály. Tam jsem se rozhlídla a spatřila to. Svět. 

Byla to fakt paráda, obrovské masivy, před kterými jsem si připadala tak malinká, pohled do údolí, hloubka, dálka, uvažovala jsem, jak můžou někde na světě lidi bojovat o malichernosti, když tady panuje takový mír. A představila jsem si, jak tam ty skály stojí dnem a nocí už kolik tisíc let. Nasávala jsem atmosféru asi deset minut. Byla jsem fakt ráda, že mě táta takto vytrhnul, ale v pubertálním záchvěvu jsem to nedokázala dát najevo. Tak jsem zase zamračeně nakráčela zpět, nasedla do auta a pokračovala ve čtení. Ale zbytek dovolené jsem si dávala extra velký pozor, aby mi už výjimečné zážitky jen tak neproklouzly. Je to vzpomínkově jedna z nejsilnějších dovolených vůbec.

Před pár dny jsem to taťkovi vyprávěla. Jak mě to posunulo. Že jsem za to byla ráda. A on mi naoplátku řekl, že ho to mrzelo. Že si uvědomil, že pokud byla pro mě dovolená příjemná v tom, že si můžu číst celé dny a nikdo po mně nic nechce, tak že mi svou předatavu o trávení času neměl nutit.

Tak jsme po letech oba pochopili, co tenkrát ani jeden neřekl nahlas. Někdy je to fakt zvláštní.

Teď už mám ale v hlavě Prahu a sníh a rodinu. Těším se.

Díky!

Š.