O množství hraček

Přátelé, je to tak.

Jak trefně poznamenala jedna kamarádka, jsme prostě trochu šouplí.

Naše děti mají málo hraček.

Respektive, mají jich méně než některé děti.

Nemůžu bohužel poskytnout sondu do německých dětských pokojů, jelikož jsem v nich ještě nebyla. Ale určitě vás budu informovat, jakmile se tak stane, aby vaše touha po našich ucelených antropologických zjištěních ( kterou nepochybně máte) byla nasycena. Každopádně, z fragmentů, které vidím ve školce, si toho sebou děti nosí dost.

Zpět k hračkám.

Nám připadá, že na nás stejně číhají z každého koutu v bytě.

Na podněty děti opravdu nestrádají.

Musím ovšem připustit, že jejich kvantitu cíleně omezujeme. Proč?

1) vzor z dětství

Já sama jsem měla na základce poměrně málo hraček (ve srovnání se spolužačkami jsem zvláště neoplývala nejrůznějšími moderními záležitostmi), takže jsem znala každou důvěrně a měla jsem pro ně vymyšlené celé anabáze vztahů.

Když jsem byla starší, měla jsem naopak věcí až moc, a hrozně mě nebavilo je uklízet. A ani nebylo zrovna kam. Pokojíček nebyl nafukovací. Tak jsem se jimi převážně brodila. A došla jsem k závěru, že to nechci opakovat se svými dětmi, jak dlouho to jen bude možné.

2) kreativita

Když nemají tolik věcí, musí vymýšlet, jak si s nimi hrát jinak. Třeba to rozvíjí jejich představivost. A když ne, tak aspoň nemusí uklízet tak dlouho.

Vrcholem hrůzy jsou pro mě specializované lego série. V dětství jsem u jiných dětí viděla plné postýlky plyšáků, s nimiž si nikdo nehrál, a plné vitríny lega, které bylo pouze jedenkrát postaveno a od té doby na něj pouze padal prach. 

Je to jistě přínosné pro ekonomiku. A možná na nich takové děti méně lpí, když jich mají tolik. Ale jak dlouho může člověka bavit, stavět nějaký konečný systém podle návodu a pak si s ním podle návodu hrát? Budu radši s dětmi vymýšlet pořád nové variace, dokud se téma zcela nevyčerpá.

Kupříkladu, jak jsem již psala dříve, můj muž ochotně hraje s naším děvčetem člobrdo. Jsou do toho tak zažraní, že dnes hráli fiktivně v metru, kde byly na potahu sedaček malé kostičky v mřížce. Fiktivně hodili kostkou, vymysleli si číslo a fiktivně postupovali po potahovém herním plánu. A k mému ohromení, si pamatovali, kde kdo stojí a dokonce se vyhodili!

Ano, uznávám, že to asi málokomu přivodí takovou radost jako mě. Ale co už.

3) soustředění

Když je plný byt věcí, člověku skáčou oči z jednoho na druhý a špatně se mu soustředí na jednu věc.

Jsem asi duší minimalista.

Když jdu s naším malým občas do skupinky dětí s maminkami, tam se vždy přinesou tři koše hraček a děti stráví 90 minut tím, že se jimi prohrabují. Fakticky ale vezmou hračku, zahodí, vezmou jinou, zahodí. Jsou "zabavené", ale není jim to k ničemu. Fakticky si nepohrály (aspoň podle mého názoru). 

A děti s roztříštěnou pozorností pak nevydrží u knížky, nevydrží si ani prohlížet, ani poslouchat pohádku do konce. Nebo věnovat delší chvilku jedné stejné činnosti. Těkají. Jak to pak ovlivní jejich schopnost soustředěné práce na čemkoliv?

4) svět venku

Zatím se nás to netýká, ale doufám, že bude. Snad, až děti trochu povyrostou, budou je přitahovat hry venku přinejmenším stejně jako vysedávání u věcí doma.

Strávila jsem velkou část dětství na stromě, kde jsem si hrála na zaoceánskou loď a vyhlížela pevninu. Taky jsem pozorovala (už ze země) mravenčí dálnice. A válela sudy z kopce. V létě trhala plané moruše. Patří to k mým parádním vzpomínkám. Narozdíl od víkendového odpoledne doma mezi věcmi, jsem venku nikdy neměla pocit nudy.

Když je člověk hodně venku, nepotřebuje tak velký dům, v něm tolik věcí, kvůli nim tolik peněz, kvůli nim nadprůměrně placenou práci, kvůli ní hodně dřít, kvůli tomu být na sebe přísný a kvůli tomu onemocnět nebo si připadat půlku života nešťastný, zoufalý a beze smyslu.

Pokud se vám někomu můj přístup nezdá, berte to tak, že jsem zkrátka trošku šouplá. Já za to budu celkem ráda :-)

Ergo, hračky máme, ale v přijatelné míře.

Chtěli jsme se prostě vyhnout tomu, aby děti byly zavalené věcmi a přitom hladověly po pozornosti a vztazích.

Díky těm z vás, kdo se občas s našimi dětmi vidí, že jim věnujete spíš svůj čas než věci (a pokud už něco opravdu chcete přinést, potěší nás nějaká hračka, ze které už odrostly vaše děti)!

Š.