Až na věky věků

Přátelé, musím rozporovat další tendenci.

Často odpovídáme na dotaz, zda zůstaneme v Německu již napořád.

Jednoduše - nevíme. Uvidíme. Jak se situace vyvine.

Přestože člověk udělal určité (opravdu vědomé) rozhodnutí, opravdu to NEZNAMENÁ, že je neměnné, definitivní a do smrti smrťoucí.

Ano, od některých rozhodnutí se těžko ustupuje.

Když začnete stavět dům, tak ho obvykle máte v plánu i dostavět (hovořím obrazně, nic zde nestavíme). To je v pořádku. Ale plán je věc jedna a realita věc jiná. Není podle mě v pořádku na svém primárním rozhodnutí trvat za každou cenu. I kdyby se změnily okolnosti. Jak se říká, přes to nejede vlak!

Tak například.

Vám rozestavěný dům vytopí povodeň.

Ano, je to tragédie. Vrazili jste do toho spoustu peněz, dělali jste si naděje, že dům bude stát hezky u řeky, abyste mohli chodit na ryby a celou budoucnost jste si malovali na růžovo. Ale opomněli jste zahrnout "vyšší moc". Teď jste získali zkušenost, že řeka se může rozvodnit až tak daleko.

Je rozumné, pokračovat v té stavbě, i potom?

Pokud opravdu tíhnete k tomu místu, pak mi připadá dobré zvážit aspoň, že se posunete na vzdálenější konec vesnice. A oželíte ten výhled na řeku za trochu té jistoty.

Co propána může někoho držet tak fixně u myšlenky, že prostě zůstane na tomtéž místě?

Nebo.

Stavíte dům. Mimo řeku.

Ale v průběhu stavění zjistíte, že z nedaleké továrny vypouštějí zplodiny, takže celá obec je zimní půlku roku zavalená příšerným smogem. Nemusí to být ani továrna. Stačí vyhodnotit, že toto ovzduší mají za následek sami obyvatelé svým nevhodným palivem. Můžete proti tomu začít bojovat. A nebo se rozhodnout, i přes vynaložené náklady na tu stavbu, zdraví je vám přednější.

Boj nebo ústup. Obojí jsou SROVNATELNÉ strategie, jak čelit nějakému problému. Není pravda, že když utíkáte z takového místa, tak jste zbabělci. Možná jste daleko rozumnější, než ten kdo tam tvrdošíjně setrvává, aby si ve svých očích nepřipadal jako zbabělec, a napírá všechny síly do předem prohraného boje se silnějším soupeřem. Rve se i za cenu zničení. A člověk pozorovatel, který není orientován, si klade otázku Proč? Co ho tam drží?

Proč to tady tak dlouze (ale poutavě...)?

Přátelé, i když jsme odešli a zatím se nevracíme, nic to neznamená. Jsme tu, dokud je nám tu fajn. Dokud nám to něco přináší. Překonali jsme nějaké počáteční složité období. Neznamená to, že už na pořád bude klid. Může se stát cokoliv. Kdyby se přihodilo něco, u čeho by si nestranný pozorovatel kladl otázku, položíme si ji taky. Stojí to ještě za to? Půjde to dál? Je to jen dočasné? Zvládneme to překonat? Máme energii, abychom bojovali? Máme na to chuť? Bude nás to ještě těšit, i když to překonáme a vybojujeme?

A nevíme. Uvidíme.

Díky za pochopení!

Š.