Pohovor

Přátelé,
občas nemůžu v klidu spát. Tíží mě obavy z budoucnosti. Mám ještě 1,5 roku rodičovské před sebou, ale panikařím, co bude dál. Jak tady budu hledat práci? Dokážu to vůbec?

Tak mohla bych samozřejmě v prvé řadě dojít do hamburské "pobočky" mezinárodní firmy, u které jsem pracovala v Čechách a ohlásit "ahoj, dělala jsem před pěti lety něco na ten způsob, co děláte vy tady, akorát to bylo teda v rámci českého systému, který je úplně jiný než německý, mám v tom praxi přesně 1 a čtvrt roku a potřebovala bych pracovat maximálně na půl úvazku".

A oni by jasně řekli "na Tebe čekáme, co na tom, že se k nám každý rok hlásí asi tak 100 zájemců, kteří tento obor studovali pět let na univerzitě?"
Ale kdyby to náhodou neřekli, co si počnu dál? Podle čeho si proboha budu vybírat zaměstnavatele, když nejsem v ničem specializovaná?

Zvlášť když mě vlastně vůbec neláká vrátit se do toho patologického systému: někam chodit, abych si vydělala co nejvíc, abych mohla co nejvíc utratit, abych mohla dětem pořídit co nejvíc toho samého, co mají jejich vrstevníci, abych si mohla dovolit to, co si dovolit nechci a co mi stejně nepřinese štěstí v životě.

Představuju si tedy (místo usínací pohádky o ovečkách) ideální průběh toho hledání. Přijdu na pohovor.

HR: Jak jste se během mateřské dovolené rozvíjela?

Já: No tak, vychovávala jsem psy pro hendikepované osoby. Chodila jsem s nimi potěšit staré lidi a ohřát svaly nemocným dětem. Pak jsem porodila syna. Zorganizovala jsem přesun rodiny do jiné země. Zařídila jsem prohlídku deseti nemovitosti v jedinném víkendu a z nich jsme tentýž den vybrali vyhovující a podepsali nájemní smlouvu. Zajistila jsem kompletní úřední přesun rodiny, veškeré právní nezbytnosti. Zapojila jsem nás do české komunity, abychom nebyli nárazově vykořeněni. Kompletně jsem změnila stravování, posléze ho vyhodnotila a opět ho opustila, jelikož negativních dopadů bylo více než očekávaných pozitivních. Svému synovi jsem nakreslila asi tisít pětset prasátek. Dcera se za mé podpory úspěsně adaptovala ve školce, která je pro ni cizojazyčná. Naučila jsem se malovat spoustu zvířat, o nichž jsem dříve netušila jak vypadají. Naučila jsem se šít legrační loutky. Lépe řídím. Postarala jsem se o své nemocné rodiče, přestože byli každý v jiné zemi (i když tohle jsem tedy zvládla jen díky svému muži, který byl právě tam, kde jsem nemohla být já). Stala jsem se přebornicí v sebereflexi, naučila se omlouvat za své chyby a nebát se jich. Naučila jsem se přijímat emoce i strach ze smrti jako součást života. Odbourala jsem svou upjatost a s nadšením se procházím s dětmi kalužemi. Přestala jsem se bát telefonovat cizím lidem v cizím jazyce, přestože vím, že dělám ukrutné množství garmantická chyba. Naučila jsem se nevzdávat se.

HR: To je impozantní.

Já: Může mi něco z toho pomoct, abych získala tuto práci?

HR: Obávám se, že ne.

Já: V tom případě to není práce pro mne. Ráda jsem vás poznala a díky za příležitost si uvědomit, jaký kus cesty jsem ušla.

Budu tedy hledat dál, pravila myška.

Nebojte se o mě, kamarádi. Však já na něco přijdu.

Díky!

Š.