Jak jsem si opět dala předsevzetí

Přátelé,
pozoruji kolem sebe čím dál častější úkaz - lidi si přestávájí dávat předsevzetí.

Také jsem si dlouhý čas nechtěla žádné dát.

Přišlo mi, že úkolů k plnění mám v bežném týdnu tolik, že už opravdu nemám kapacitu přibírat si do nich ještě další "Měla bych".

"Měla bych" znamená, že si myslíte, že dosud neděláte něco, co je správné, dospělé, nebo zkrátka nutné, abyste dosáhli něčeho, co je žádoucí. A že když se přimějete to dělat, tak konečně zažijete ten pocit, že jste správní, dospělí a už není možné, abyste toho žádoucího nedosáhli.

Potíž spočívá v tom, kdo to správné, dospělé a žádoucí stanovil. A tak se ptám. Byla jsem to já? Jasně, že já, odpovídám si napoprvé. Nikdo mi přece neříká, co mám dělat! Ale byla jsem to V HLOUBI DUŠE opravdu já? Nebo to jsou často jen zvnitřněná přání a představy někoho jiného? Nejsou ve skutečnosti MOJE, nýbrž vlastně JEJICH?

Nemusím vám dvakrát napovídat, ONI jsou nejčastěji rodiče. Rozrostlí do dalších členů rodiny, referenční skupiny, učitelů a všech lidí, kteří ve svých rolích rodiče zastupují.

Když je člověk malý a svět je velký, je nasnadě, že mu někdo pomáhá se v něm vyznat. Popisuje jevy ve světě a má často pravdu. Sáhnutí na horkou žehličku opravdu pálí. Když se nedržíte a utíkáte z kopce, opravdu můžete zakopnout a natlouct si nos. Když pijete a u toho se řehtáte jako koně, opravdu se zakuckáte.

A tak rodičům a všem, co se staví do jejich pozice, uvěříte. Přijmete ty rady za své. I když jsou to později už mnohem složitější tvrzení. Jelikož když je opakují dost přesvědčivě a často, uvěříte jim taky, i když se vám třeba nelíbí. 

Jenže oni ve skutečnosti nemají pravdu POŘÁD. V pubertě to jasně vidíme všichni a denně, vlastně se nám zdá, že rodiče nemají pravdu NIKDY, ale když se dostatečně vymezíme a za předpokladu, že oni uznají aspoň kousek naší individuality, tak zvolna znovu uvěříme tomu, že jsme se tím všech jejich pravd zbavili. Přátelé, zdaleka ne! Jsou tu furt.

A někdy opravdu dlouho trvá než přijde ten moment, kdy si to uvědomíte.

Ovšem za to, že se člověk v běžném dni konstantně nehlídá a neodlišuje to své a to jejich, ale přece nemůžou předsevzetí jako taková!

Byla to jen má utkvělá představa, že předsevzetí má zahrnovat to správné a dospělé, co vlastně odkládám, jelikož se podvědomě bouřím proti tomu, abych se řídila (i skrytými) pravdami někoho jiného.

Přátelé, objev!

Předsevzetí MŮŽE zahrnovat naprosto cokoliv!

Tákže jsem ho po letech oprášila a dala jsem si ho. Jenom jedno.

Že letos budu dělat kromě toho, co stejně MUSÍM (bez ohledu na předsevzetí), také to, co CHCI. A budu toho dělat hodně!

Zdánlivě maličká věc. Ale začal se mi tím měnit i pohled na věci, které musím. Dovolila jsem si vnímat, co chci. Rozlišovat. Tak nějak podprahově. A přitom došlo k tomu, že i něco toho, co bylo jejich, se překrývá s tím, co chci já. Nicméně já to chci kvůli SOBĚ, ne kvůli tomu, že se to MÁ.

Najednou neutírám stůl, abych ve své hlavě umlčela domněnku hlasu rodiče, že stůl není utřený. Umlčela jsem ho sama. Stůl utírám proto, že se MĚ líbí utřený. 

Príma pocit.

Š.