Blog není deník

Přátelé,
původně jsem se domnívala, že když začnu psát blog, měla bych mít v úvodní otázce jasno. Měla jsem představu, že by MĚL být tématicky zaměřený.

Jenže mám ve svém světě těch témat nějak víc. Ovšem žádné z nich mi nepřišlo dostatečně hodnotné samo o sobě.

Předně mateřství. Je to pěkný otřes mé individuality. Nicméně mám úplně "běžné" děti. Na téma výchova již byly popsány stovky příruček a diskusních vláken a blogů. A stejně každý rodič začíná sám pěkně od začátku.

Pak vykořenění ze své vlasti. Zní to pateticky. Ale neuvědomila jsem si, jak jsou mé kořeny v Čechách hluboké, dokud jsem se nepřestěhovala do jiné země. Jenže tato zkušenost je nepřenosná. Můžu zahrnout na blog kulturní okénko, ale nevystačí to věčně.

Nebo vaření. Mám nápady, jak to pojmout. Akorát mě tak moc nefascinuje aranžovat a fotit jídlo, dokud z toho nevystydne.

Zkrátka, nedokázala jsem si vybrat jen jedno téma a toho se držet. To mi komplikovalo ten blog pořádně "spustit".

Pak jsem přemítala, četla jiné blogy (například o holčičce Zitušce a její príma mamince - http://zita-autismstory.blogspot.de) a moudré knihy (Najěte si svého marťana) a pochopila jsem, že tato domněnka není MOJE. Vznikla z toho, že jsem uvěřila obecné představě, že "blog má přínos pro ostatní jen když je specializovaný a strukturovaný".

Došla jsem tedy k novému závěru, že bych to MĚLA naopak pojmout jako deník, který podává dokumentaristickou výpověď o mně. Ovšem nejsem příznivec banálních svědectví o mé denní rutinně. Chtěla jsem, aby to šlo po podstatě. Aby zde nebyly tabu. Aby to bylo opravdové.

Přátelé, ani to není správné řešení.

Objev dne: BLOG NENÍ DENÍK!

Není dobrý nápad psát na veřejný blog všechno, co vám projde hlavou. I když je to nesmírně upřímné a jste přesvědčeni, že poctivost sama k sobě je vaše hlavní devíza.

Právě protože je veřejný.

Nevíte, kdo ho čte. Po některých soukromých záležitostech nikomu cizímu nic není. Nebo nemáte svolení od těch, o nichž píšete, abyste jejich události rozpitvávali v kyberprostoru.

A k tomu víte, kdo ho čte. Čtete ho také vy, mí blízcí a známí a některé (pro mě osvobozující a úlevné) myšlenky by se vás mohly dotknout nebo vám ublížit.

Nepíšu blog, abych někomu ubližovala. Vědomě.

Samozřejmě, nedá se vyhnout tomu, že tu a tam napíšu něco TROŠKU soukromého, jinak by to zase nebylo autentické, a také že občas možná něco TROŠKU přepálím (nevědomky) a někdo blízký bude malonko rozmrzelý. Ale nechci to dělat ZÁMĚRNĚ.

Přesto ale nechci úplně rezignovat na ty volné myšlenky ani osvobození se od tabu, o nichž normálně nemluvím NAHLAS. 

Přátelé, od toho je DENÍK. Skutečný psaný soukromý deník, který slouží jen a jen mně. Abych všechny frustrace, strachy a bolístky šly VEN. A zároveň, aby s nimi nikdo jiný neoperoval.

A z některých postřehů v deníku vzejdou příspěvky na blog.

Je to sice dublovaná práce, ale má význam.

Něco ze sebe vysypete, můžete si do deníku dovolit opravdu vše.

Pak to přečtete a revidujete (nejlépe s odstupem pár dní a také s procházkou na čerstvém vzduchu, kdy necháte hlavu, aby se s tím sama porovnala), čímž se s tím vypořádáte. Návazně některé ideje, tipy, nápady a ponaučení poskytnete světu, ať si s tím dělá, co uzná.

Líbí se mi to moc.

A jdu na to. Dát se do něj a psát. Právě to má hlavní terapeutický účinek na mé nitro.

Když budu v prodlení s příspěvky, nemějte strach. To jen rovnám a třídím obsahy šuplíčků v hlavě.

A když se vám občas naopak bude zdát, že píšu moc příspěvků najednou, nelekejte se. Ne, že bych toho naráz tolik vymyslela, ale právě jsem se dostala k tomu (obvykle, když mé dítě usne a nebo je zaměstnáno někým jiným), abych sem své (páté přes deváté) poznámky z minula nasypala nějak víc po kupě.

Díky, za trpělivost.