Proč psaní/hraní (aneb k čemu mi blog slouží)?

Člověk leckdy míní. Ale pak to kolikrát prostě nedopadne.

Neměla jsem nikdy potíž s náhledem na své projevy (i když se to mojí mamce nejspíš obvykle zrovna nezdálo :-)

S jejich korekcí to už bylo horší.

Vidím, co říkám. Ale mnohdy nechápu, proč. Co vlastně cítím, že mi "to" vyvolává takové reakce. 

Ale jak dny pádí, nějak se k tomu ne a ne dostat.

Dlouho mi chyběl papír a pero. Ony by ani tak nechyběly fyzicky, měla jsem je před sebou, ale skrzevá kmitání všeho druhu jsem nějak vytěsnila tu variantu světa, kdy si člověk jen tak sedne a píše si, co mu letí hlavou. Zkrátka jsem zapomněla, že to můžu udělat. Přestože to mi vždy pomáhalo - srovnat si myšlenky skrze inkoust. Zaznamenat je, než vyprchají. Takhle k stáru také než zapomenu, na co jsem právě přišla. 

Psávala jsem dost. A podle aktuálního rozpoložení se mi měnilo i písmo. Elektronické psaní to tak dobře nedokáže (respektive měnit styly mě nebaví).

Místo psaní jsem ovšem posléze nabyla přesvědčení, že mě plně zaměstnávají ti dva malí. Sýkorka uštěbetaná a ten blecha blechovič. A tudíž jsem uvěřila, že na to NEMÁM ČAS. Když se ale sebekriticky zamyslím, nejvíc se zaměstnávám já sama hraním svých rolí. A plýtváním času na nesmysly.

Jsem máma - bádám, jak to mám udělat, abych vychovávala správně? Co mám říkat, aby z dětí vyrostlo něco slušného? Ovšem jim je zcela jedno, jaké představy mám o tom, co z nich vyroste. Nechtějí, aby máma moc spekulovala, chtějí si hrát. A chtějí mou pozornost.

Nestrukturovaná hra (rozumějte bez nalinkovaných pravidel) je prý pro dětství mimořádně přínosná. To asi málokoho překvapí. Ale co je zajímavější, je prý mimořádně přínosná i pro dospělé. Aby se stále jen za něčím nehnali, aby se život neproměnil v absolutně vážný a dramatický. Kdo to doporučuje? Ha, to už mi vypadlo, ale převzala jsem to jako jednoznačné, žádoucí a následováníhodné (myslím, že to mělo nějakou souvislost s naším nejnovějším archetypem, což je údajně obyvatel africké nahorní plošiny před 100 000 lety - ten si taky hodně hrál, samozřejmě ne sám, ale se členy své tlupy, a nejen s těmi malými) . Tak bych se tím ráda inspirovala. Méně si pro cokoliv dělat vrásky (příznačné, jak je to fyzicky vidět) a více si hrát.

Nicméně, blog zakládám také pro to, abych si dala zpětnou vazbu. Abych si uvědomila, co skutečně dělám na rozdíl od toho, co si tvrdím, že dělám. A upřímně - vlastně si moc nehraju. Je to škoda.

Čím se řídíte VY? A co byste od sebe chtěli?

Š.