Čas, svoboda, spokojenost a strach

Přátelé, kamarádi.

Dost bylo úvodních a představovacích příspěvků, jedeme z kopce.

Jakmile jsem si odemkla vrátka do hlavy, začíná se na mě valit kvantum nezpracovaného materiálu. Bude potřeba se tím probrat.

Jednak tu máme poznatky z oblasti sebereflexe - aneb, jak já prožívám některé osobní situace.

Druhak příspěvky na téma vztahy - jak se v nich nezbláznit (například v mateřství) a tak vůbec.

A pak samozřejmě ještě tzv. spasitelský komplex, aneb jak zachránit celou širou společnost, kam až oko dohlédne. 

Buďte bez obav, nezůstanete ušetřeni ani jednoho :-)

Moje úvahy mají momentálně sklon dotýkat se stále podobných okruhů: čas, strach, svoboda a spokojenost.

Protože je to pro mě obrovský objev.

Připadám si jako bych byla znovu v metafyzických šestnácti a nově potkávala svět idejí.

Čili. 

Člověk někdy propadne dojmu, že nemá čas. Ale ve skutečnosti si ho jen nedokáže udělat na to, co je pro něj opravdu důležité. No, až na situace, kdy opravdu nemá čas, protože to, co je pro něj nejdůležitější, mu ho komplet spotřebuje (třeba obligátní boj o zdraví).

Člověk také velice často není spokojený, protože se postupně ztratil v tom, že dělá něco, co vlastně nechce, a to ho ubíjí. Pomoc není tak jednoduchá, jak by se mohlo jevit - šmahem začít dělat to, co chcete. Ale první krok jednoduchý je, ZAČÍT o tom, co opravdu chcete, vůbec přemýšlet (a to je dokonce jedna z nejtěžších věcí vůbec, hned po vláčení břemen).

Pocit spokojenosti je někdy silně omezený tím, že člověk pociťuje silné omezení své svobody na některé z úrovní (fyzicky ho něco bolí nebo nefunguje, jak má; emoce ho bolí a nebo mu něco nefrčí v mysli, jak by čekal).

Obecně je spousta trápení doprovázená pocitem, že realita neodpovídá tomu, co očekáváte. Chcete A, ale neustále vrážíte v životě do B. Někdy pomůže smířit se s tím, že A je příliš vysoké očekávání a za daných podmínek ho prostě nemůžete dosáhnout. Pak se člověku občas podaří spokojit se s B. Ale je to pěkná fuška.

Líbí se mi příměr (a určitě ho nacpu ještě do jiných příspěvků, neboť opakování je matka): "V situaci, kde jsem, za podmínek, které mám, zkusím udělat maximum, co zvládnu (ale ne víc)."

A strach, ten to celé fakt dost důkladně komplikuje.

Člověk věnuje čas něčemu, co nechce, protože má strach začít ho věnovat tomu, co by chtěl (protože je to pro něj často neznámé a také rizikové, ze čehož je v nás zakořeněn strach už od přírody). No jak říkám, bludný kruh.

Co byste chtěli opravdu udělat, kdybyste neměli strach?

Díky za doprovod!

Š.