Co bych udělala, kdybych neměla strach

Tak předně.

Nebojím se některých věcí, se kterýma má hodně lidí potíže. Ale i tak mám fůru strachů, které mě děsně brzdí.

Nebojím se pavouků, doma je necháváme v poklidu vegetovat, neboť jsou pro štěstí. Vymetáme pouze před návštěvou (a ještě spíše domluvou než hrubým odsunem).

Nebojím se myší. Myšky bych měla klidně doma, ale můj muž by to těžce nesl (tedy, nesnesl by to vůbec).

Nebojím se dokonce ani vos. Flegmaticky jsem schopná je nalákat na trochu sirupu a odnést na prstě ven.

Nebojím se bouřky, úzkých prostor, tmy, ani výšek.

Nebojím se ani toho, že mé děti každou chvíli od někud spadnou. Padala jsem taky. Odřela jsem se taky. Bolelo to a přebolelo (než jsem se vdala).

Bojím se ovšem chroustů, strašně. A to tak, že bych nevyšla před dům, v červnu, když chrousti obsadí stromy a brousí si pařáty na to, až se mi budou moct zaplést do vlasů.

Kdybych se jich nebála, tak bych si bývala užila to, jak po nich náš pes (blahé paměti) chňapal ve skoku a chroustal je jako granule :-).

Bojím se telefonovat cizím lidem a je úplně jedno, jestli to bude německy nebo česky. Nikdy nevím, jak dlouho mám mluvit a kdy mám počkat. Vadí mi, že nevidím na druhou stranu. I když vím, že v telefonu se pozná, jestli se usmíváte, stejně se telefonování snažím vyhýbat. Ale nutno konstatovat, že první rok zde mě opravdu silně zocelil v této oblasti. Němci (pozor, následuje zobecnění!) telefonování milují,  pevné linky stále mají a záznamníky používají. A když najdu inzerát na nějakou pěknou potřebnost do domácnosti (z druhé ruky), musím volat okamžitě, protože než by se majitel dostal k vyřizování emailu, někdo by mě předběhl a věc odvezl. Tím jsem strach z části překonala.

Bojím se někdy začít jen tak klábosit s cizím člověkem. I když tady u nás na venkově jsou lidi otevření a smal talk je pro ně denní chleba. Jsem za to strašně ráda, protože se mi občas stane, že někdo začne klábosit se mnou.

Kdybych se nebála, zeptala bych se maminky jedné holčičky ve školce, jestli by se jí nehodilo, že bych někdy vyzvedla holčičku ze školky spolu s tou mojí sýkorkou a vzala ji k nám, aby si mohly pohrát.

Bojím se někdy říct, co chci opravdu říct. Že to vyzní divně, pateticky a nepochopitelně.

Kdybych se nebála, poděkovala bych knihovnicím, že byly ke mně vstřícné a odpustily mi jednodenní zpozdné, na základě toho, že jsem poslala omluvný email hned po ránu a vysvětlila, jak se mi přihodilo, že knížky nebyly vrácené včera včas. Jsem jim vděčná, že mi věřily, že jsem si to nevymýšlela, abych se vyhnula placení poplatků.

Bojím se přeptat na něco, o čem jsem již jednou dostala obšírnou informaci.

Kdybych se nebála, napsala bych našim pronajímatelům a zeptala se, zda bysme opravdu nemohli mít psa, i když to výslovně stojí v nájemní smlouvě. Zeptala bych se, proč to tam je zahrnuto a v čem pro ně pes představuje problém. Pak bych jim zkusila vysvětlit, že bysme měli jen takového psa, který by zároveň pomáhal lidem, a oni by nadšeně řekli, že v tom případě jó, škrtli by tu pasáž o psech ze smlouvy a my bysme konečně měli zase psa.

Bojím se nových situací (asi nejsem jediná, ale to mi vážně bere elán).

Kdybych se nebála, našla bych si nějaký hospic v okolí, vzala bych toho psa a nakráčela bych tam jako dobrovolnice. Pak bych si tam chodila pravidelně jednou týdně povídat s babičkama, které už nikoho nemají, o tom, jaké to je počítat někde osaměle, kolik dní jim ještě zbývá (já vím, že si to představuju jak Hurvínek). Ale naučila bych se tím německy určitě líp než z televize (jak mi leckdo radí - ale já se bráním, že nemám čas a opravdu ho na nějaké telenovely nemám, protože ho nechci mít).

Takhle napsané to ale už nevypadá tak děsivě, a tak já se do toho asi zkusím pomalonku pustit (akorát ty chrousty asi nepřekousnu...)

A co vaše "coby kdyby", máte také něco, přátelé?

Š.