Kdo jsem byla a kde je to zaváté?

Byly doby, kdy jsem milovala verše Holanovy. Kde jsou? Nepamatuju si ani jeden z nich. 

Četla jsem a psala, vždy na základě inspirace z knih. Chytla jsem "styl" autora a už to ze mě prýštilo.

Chtěla bych se k tomuto všemu vrátit, ale nemůžu přijít na to, jak s tím v Německu naložit.

Jsem Češka. Moje mysl žije v dlouhatánských rozvitých českých souvětích. Užívám si jemné jazykové nuance, které v němčině prostě nikdy cítit nebudu. A chybí mi to.

Někdy jsem proto nespravedlivá. Kňučím, že jsem ve zlaté kleci a chci pryč. I když se mi tady drtivou většinu dní žije opravdu příjemně. Někdy je mi úzko a cítím se hluboce osamělá. Není to nic divného. Proto jsem si povolila o tom mluvit. 

Nejprve opatrně. Jen pár přátelům - "no, jasně, že se mi tam líbí, ale trošku se mi taky zasteskne". 

Pak tedy obšírněji: "stýská se mi strašně moc každý den, ale to se určitě poddá". 

Pak sama sobě: "jsem češka jak poleno a v některých dnech si vůbec nedokážu si představit, že tu zůstanu až navěky a děsí mě to. Bojím se, že se mi plíživě "přihodí" absolutní oběť - vzdám se všeho, co jsem měla a čím jsem byla a nic mi nezůstane". 

Další krok je přiznat to veřejně. To je nutný krok "léčby". Nelhat si do kapsy. Nic nepotlačovat. Proto to píšu sem. Potřebuju to ze sebe vykřičet. Ten strach, ten tlak. Já se tím takhle vyrovnávám. Hledám ztracenou naději. Že mi i tady může být dlouhodobě dobře. I bez Čech. I bez starých přátel poblíž. Bez rodiny na dosah.

Ale to je přátelé přece hluboký nesmysl! Když to píšu, zní to tak absurdně. Přece mě tu nikdo nezamyká. Jsem tu ze své vůle. To rozhodnutí (i když bylo rychlé), bylo opravdu MOJE. 

Jde o to pouze "otočit" dalekohled. Říct: "mí kamarádi, stýská se mi po vás, ale našla jsem si způsob, jak se s tím vypořádám".

Tak teď vzpomínám, co mě dříve v Čechách činilo spokojenou a "naplněnou". Kdo jsem byla "já", ta veselá holka.  A zkoumám, co z toho se dá přenést sem. Do nové země s jiným komunikačním jazykem.

Díky, že jste na světě a mám na co vzpomínat!

Š.